Kolektivní vina vs. kolektivní vědomí neboli zkušenost

V souvislosti s migrační krizí znovu varují zastánci multikulti před uplatňováním kolektivní viny vůči muslimským migrantům. U většiny lidí však dochází k nedorozumění ohledně otázky kolektivní viny. Kolektivní vina v oblasti právní je nepřípustná. To porušil nacistický režim svými norimberskými zákony vůči Židům. Proto jsou možná Němci teď tak přecitlivělí k etnickému zobecňování.

Vedle právní oblasti je tu však ještě kolektivní vědomí a to má právo brát v úvahu a hodnotit kolektivní rizika a zkušenosti. S různou bezstarostností se budu procházet v lese, kde žijí jen zajíci, a v lese, kde jsou medvědi. Když potkám deset psů a sedm z nich mě kousne, začnu být vůči psům jako celku ostražitý, navzdory tomu, že znám ohromně milého a mazlivého voříška. Ostatně, proč je pramálo lidí z většinové populace nadšeno z romských sousedů a ti vietnamští jim nevadí? Nedávno se v této souvislosti řešil i problém, zda a jak má vlastník právo odmítnout pronájem na základě etnické příslušnosti. Je to oblast právní, a proto bylo přijato šalamounské rozhodnutí, že na základě etnické příslušnosti nikoliv, ale může si pro to najít zástupný důvod.

Evolučně nám klasifikace rizik a jejich zobecňování pomáhalo přežít a adaptovat se na změněné podmínky. Není to tedy nic cizorodého či zlého, jak se nás snaží někteří přesvědčit. Máme přece své preference, někteří lidé nebo i skupiny lidí jsou nám bližší než jiné. Nikdo nás přece nemůže nutit k všeobjímající lásce k celému lidstvu. S někým si rád popovídám, jinému se zdaleka vyhnu. S někým chci žít v sousedství, s jiným nikoliv. Mám-li informace, že v některém etniku se hojně vyskytují jevy, které mě znepokojují nebo kolidují s mými hodnotami, budu se tohoto etnika stranit a vyhýbat se mu. To je i případ vyznavačů islámu. To neznamená, že nebudu například obdivovat mešity a islámské umění třena v Istanbulu. Ovšem vždy si tam zajedu, doma bych to mít nechtěl.

Jenomže žiju v té moderní plíživé orwellovské totalitě, která se nazývá politická korektnost. Noví kolektivisté chtějí vychovat nového sterilního člověka. Myslí si, že když problémy přejmenují líbivými, nicneříkajícími slovy, že přestanou existovat. Vrcholem stupidity je přejmenovávání starých obrazů v nizozemském Rijksmuseum. Jména obrazů by totiž podle názoru samozvaných odborníků mohla pobuřovat návštěvníky z řad menšin. Z obrazu Simona Marise z roku 1900 původně pojmenovaného Černošská dívka se tak stalo Děvče s vějířem. Obraz Hlava mouřenína se nově jmenuje Hlava muže, Černošský sluha byl přejmenován na Mladého sluhu a z Mohamedána se stal Muž s vousy. Zakázáno bylo rovněž pojmenování Eskymák, Indián nebo Hotentot, která byla nahrazena politicky korektním souslovím „původní obyvatel“. Z liliputů se pro změnu museli stát „malí lidé“. Bude se přepisovat i Twainovo Dobrodružství Toma Sawyera, protože tam vystupuje „ten hodný negr“? A co naši cikáni v klasické literatuře? Silvestrovské řádění v Kolíně se nám pokoušeli zatajit. Korektníci se obávají, aby se pojmy nikoho nedotkly a vše bylo bezkonfliktní, jenomže když se někdo ozve a nepodřídí, klidně se ho dotknou. Rázem od nich sklidí bouři obvinění a nálepek xenofobie, rasizmu a fašizmu. Vybočuješ, lišíš se, a tedy nejsi náš. Bojují za diverzitu druhů v přírodě, ale diverzita názorů jim není po chuti. Je třeba ještě většího důkazu totality?

Proto se musíme bránit, mít své názory a stát si za nimi. Držet se svých obav i zkušeností. Svoboda je příliš vzácný statek a ztrácí se snadno. Její znovuzískání stojí hodně obětí. Vzpomeňte, jak těžké bylo porazit nacizmus, komunizmus. Změnit zezelenalou, kolektivistickou politicky korektní Evropu by bylo snad ještě obtížnější, virus korektnosti postihuje už i Spojené státy.