... nebo pokrytecké křupanství?
Nepochybně bylo na téma politické korektnosti napsáno mnoho, přesto se domnívám, že je třeba tu rakovinu svobody myšlení pojmenovávat a neustále připomínat její zhoubné dopady. Může se zdát, že přirovnávat tak ušlechtilá slova (korektnost) k něčemu přízemnímu (křupanství) je jaksi nepatřičné. Každé přirovnání ze své podstaty kulhá. Mne na toto přirovnání přivedla vzpomínka na text Boženy Němcové, který si pamatuji z dětství. Tehdy jsem jej považoval za pohádku, dnes bych jej nejspíš označil jako novodobou moralitu. Jedná se o prosťáčka, který se ze zapadlé vesničky vydal do města, aby se naučil ušlechtilé řeči pánů. To, co tam pochytil, si přinesl zpět a ve své prostomyslnosti bezmyšlenkovitě, zato pyšně opakoval. Vzpomínáte si? „Sudkulatýrystupijetujekáratentoryje.“
Tak jsme svědky donekonečna opakovaných slovních spojení „atentát na Heydricha“, „židovská rasa“ nebo „německý fašismus“. Zatímco v prvních dvou případech se podařilo nacistické propagandě dostat do podvědomí (a to i současných generací), že šlo skutečně, dle dobového jazyka, o „podlý a zákeřný čin nepřátel Říše spácháním atentátu“, a že je třeba dělit příslušníky téže bílé, neboli europoidní rasy na lepší nebo horší etnické skupiny a nazvat je vyššími či nižšími rasami. V třetím případě se naopak podařilo bolševické propagandě popřít socialistický základ německého nacionalismu a nahradit jej názvem ideologie v mnoha ohledech méně kruté, než byly zásady Adolfa Hitlera dotažené do realizovaných konců. Pokud neznáte rozdíl mezi realizovanými podobami fašismu v různých evropských zemích na jedné straně a německým národním socialismem realizovaným v okupovaných zemích i v samotném Německu na straně druhé, vřele vám doporučuji doplnit si znalosti.
Je smutnou realitou, že na rozdíl od lidí bez vzdělání či s výučním listem jsou to nejčastěji nositelé nejrůznějších titulů před i za jménem, kteří si neuvědomují svou pozici polovzdělance. Lékař, který s údivem či znechucením poslouchá „zasvěcená stanoviska“ ke svému oboru, dejme tomu od ekonoma, si neuvědomuje, že pro toho ekonoma může být obdobně směšným či diletantským jeho (lékařův) názor na nějakou ekonomickou otázku. Názor, který je momentálně módní, ale ve své podstatě nesmyslný. Tím prosťáčkem, kterého spisovatelka popisuje, bývají dnes velice často novináři, kteří bezmyšlenkovitě, i v případech vysloveně směšných, opakují mantru o tom, že ve vyspělých zemích (rozuměj západní) Evropy to ale dělají jinak. Ne, že bychom se neměli čemu přiučit. Jen bychom to neměli dělat s takovou nebezpečnou naivitou, jaké jsme denně svědky.
Nejnovějším plodem toho zhoubného bujení je nedávné oznámení předních provozovatelů sociálních sítí, že budou mazat nevhodné příspěvky. O tom, co je vhodné či nevhodné, má dle dostupných informací rozhodovat počet stížností na nevhodné příspěvky, které od uživatelů dostanou. Takové hlasování o tom, co pravda je a co není. Něco jako kostnický koncil v době počítačové gramotnosti, kdy skupina hackerů může zahltit kohokoli sprškou svých, samozřejmě jedině správných, rozhořčených stížností na nevhodnost toho či onoho.
Zvláště v zemích, které bývaly součástí sovětské koloniální říše, je příznačné, že takoví mravní velikáni hlasitě podporují soudní procesy se starci, kteří se kdysi vyhnuli nasazení na frontu tím, že působili, dejme tomu jako účetní, v koncentračním táboře. Že dosud mezi námi žijí desítky příslušníků Rabovacích (Revolučních) gard, které terorizovaly civilní obyvatelstvo dle jazykového principu kolektivní viny, je ale nechává chladné. A to nemluvím o stovkách bachařů československých poválečných koncentračních a vyhlazovacích táborů budovaných podle sovětského vzoru. O tisících milicionářů a příslušníků Pomocné stráže VB, kteří v roce 1969 i později surově tloukli československé občany a několik jich zavraždili. A už vůbec ne o těch stovkách tisíc vlastizrádců, kteří zůstali nebo byli přijati do KSČ jen za podmínky, že schválí okupaci vlastní země cizí mocností a budou ji nazývat internacionální pomocí, stejně jako soudružka Švorcová, která ve svém slavném projevu proti Chartě 77 mluvila o ztroskotancích a zaprodancích, kteří sami sebe považují za mravní autority.
Zatímco organizovaný zločin bohatne na masovém nelegálním přistěhovalectví do Evropy, jsme upozorňováni na nedozírné následky výsledků demokratických voleb nebo referend. Na jedné straně jsou média plná obav z výsledku připravovaného britského referenda o setrvání v EU či z volebního vítězství toho či onoho kritika EU. Nepamatuji se, že by se někdo z komentátorů či čelných představitelů veřejně zamyslel, co to vlastně dělají v tom Bruselu špatně, že tomu rozumí stále méně Evropanů. Místo toho se donekonečna dozvídáme, že je to právě hloupý evropský volič, který to eurodobrodiní nechápe, a je potřeba jej ještě dovzdělat pro pochopení těch ušlechtilých cílů.
A zde nastupuje metoda obzvlášť zákeřná, která hraje na citlivá místa té části populace, která si zachovala tradiční evropské dělení na dobré a špatné. Které přes všechny ideologické masáže zůstalo to, co bylo kdysi nazýváno bohabojnost a dnes pro to používáme pojem svědomí.
Je to smutné, ale často opakovaná slova výše zmíněné soudružky o zaprodancích a ztroskotancích, kteří ve své pýše staví na odiv svou morální nadřazenost, se mi často vybaví v mysli, když veřejně známí, jinak bezúhonní občané v peticích či veřejných mediích naprosto vážně požadují zdánlivě ušlechtilé, ale v daných souvislostech naprosto nerealizovatelné řešení. Takové, které by, v případě prosazení ublížilo především těm, kterým mělo být pomoženo. Zde jde skutečně o morální pýchu. I když v jiných souvislostech než v době anticharty.
Na vlně takovéto „ušlechtilosti“ se pak vezou nejrůznější neziskové a nevládní organizace, jejichž šíbři si velice dobře uvědomují základní ekonomickou poučku:
Výnosy – Náklady = Zisk
Aby mohl být vykázán ten deklarovaný nulový zisk, není třeba snižovat výnosy, ale je třeba zvyšovat náklady. Pro dosažení onoho proponovaného NEzisku je tedy třeba s náklady současně navyšovat i výnosy na jejich pokrytí. Nejlépe státní dotace nebo výpalné, které zaplatí ty hnusné nadnárodní koncerny, které mohou za veškeré zlo na této Zemi. Od chudoby až po klimatické změny. Náklady, pokud možno co nejvyšší, vynaložené na ušlechtilé cíle může kritizovat jen odporný necita. A tady nastupuje ono pokrytecké křupanství, které okřikne každého, kdo se ptá. Kdo by si snad chtěl dovolit porovnávat podíl prostředků, které doputovaly k deklarovanému cíli, s podílem prostředků na režii a platy pracovníků. Porovnávat vynaložené prostředky a dosažené výsledky. Na zádech naivních altruistů a dobrovolníků se velice dobře živí nejrůznější dodavatelé a projektoví či jiní manažeři. Že výsledky ani po dvacetiletém úsilí nejsou vidět? Ale to je v pořádku, jedná se přeci o dlouhodobý proces.
Před časem oběhl sociální sítě předlouhý seznam desítek nevládních či neziskových organizací, které se věnují tzv. romské otázce. Přesto, že existuje (možná rostoucí) komunita cikánských středoškoláků a vysokoškoláků. Nejen romských, ale také olašských, příslušníků etnika Sintů a mnoha jiných. A zase je tady to pokrytecké křupanství: „To sprosté slovo Cikán používá jen nevzdělanec, slušný člověk by se měl stydět.“ Co na tom, že obdobné tvrzení, o neslušnosti používání slova Slovan, když jsme přeci všichni Srbové (nebo třeba například Rusové?), by takovému karateli přišlo směšné?
Jako mnoho jiných dobrých úmyslů, i zásady political correctness se obrátily ve svůj pravý opak. Překlad slov z jazyka do jiného jazyka má především vystihnout smysl překládaného pojmu. Tím se liší od mechanického strojového překladu. Proto pro pojem často označovaný jako PC je mnohem výstižnějším českým ekvivalentem POKRYTECKÉ KŘUPANSTVÍ.