SPOLEČNOST: Politici, nestyďte se za majetek!
Často užívané úsloví říká, že když se politici tlačí u koryta, tak by aspoň neměli mlaskat. Vedle vulgarizace veřejného života a zákulisních parlamentních praktik to byla asi největší chyba expremiéra Topolánka. Moc mlaskal a neumravnil ani svého kumpána Dalíka, který mlaskal tak, že to bylo slyšet široko daleko.
Nikdo nemá rád, když si někdo udělá mejdan za jeho peníze. Osobně jsem považoval Mirka Topolánka za dobrého politika i lídra, ale byla smůla, že na něj přišla krize středního věku zrovna v momentě, kdy se jako předseda ODS dostal k moci. A rozhodl se, že když už ty volby nevyšly úplně tak, jak si představoval, tak svou službu veřejnosti pojme jako jeden velký mejdan.
Vlastnictví vozu značky Volvo, pronájem bytu v centru Prahy ani extravagantní dovolené nebyly ničím, co by zavdávalo důvod k podezření z nelegálních příjmů „bokem“. Expremiér Topolánek neměl žádného kostlivce ve skříni, který by byl srovnatelný třeba s bytem Stanislava Grosse (o jeho „zázračném“ zbohatnutí po odchodu z veřejných funkcí ani nemluvě). Ale pýcha a zbytečné fanfaronství ho vedly k tomu, že odmítal své chování nějak srozumitelně vysvětlit. Ba se naopak uzavřel do dětinské reakce typu: „Vám vadí, že jsem si vyrazil do vily k Berlusconimu? Tak to si počkejte, jak budu vyvádět v Toskánsku.“ Majetek se v politice stal čímsi špinavým a dlužno podotknout, že dost nespravedlivě. Byl jsem jedním z těch, kteří si tropili žerty z (politického nebožtíka) Paroubka, který kreslil na tabuli novinářům své příjmy a s povýšeným výrazem v tváři se ptal: „Dámy a pánové, kdo z vás to má?“ Tahle fráze se stala synonymem politické tuposti a neschopnosti dohlédnout na špičku vlastního nosu. Ale čistě technicky měl přece Paroubek pravdu, vždyť je přece normální, aby bývalý premiér a přední politik měl větší plat než političtí reportéři. To dá rozum.
Ukazuje to, jak je česká společnost i dvacet let po pádu režimu budujícího „beztřídní společnost“ nedospělá právě ve vztahu k majetku. Žijeme konzumní životy, ale zároveň se k velkým majetkům stavíme podezřívavě a negativně. Máme falešný pocit, že za dvacet let nemohl nikdo zbohatnout poctivě. A ještě kritičtější jsme k majetku u politiků. Jediným kritériem by mělo být, zda jej politik nabyl poctivě a zda si neužívá za veřejné peníze. Přesto podvědomě sympatizujeme s askety jako Špidla, Zeman nebo teď Nečas. Podléháme (opět falešnému) dojmu, že ležérní vztah k majetku je hodnotou sám o sobě.
Zde bude jeden z důvodů obliby Karla Schwarzenberga, a to i mezi mladými. Jeho majetek je nezpochybnitelný a prověřený generacemi. To dává Schwarzenbergovi ohromnou výhodu. I když učiní něco pochybného (třeba jako když před dvěma lety prominul Čunkovi jeho nemravnosti, případně teď nedávno nedodržel vlastnoručně podepsanou dohodu), máme tendenci to omlouvat, že mu jde přece o princip. Kdežto kdyby to udělal některý z politických kmánů, budeme popuzeně hučet: „Podívejte se na něj, jak se drží svého koryta.“
Zdá se, že jestli mají dnes politici rodící se pravicové koalice z něčeho strach, tak aby nebyli nařčeni z papalášství a zbohatlictví. Jen to působí tak nějak nevěrohodně. Třeba když poslanci Věcí veřejných vyrazí do sněmovny hromadně tramvají nebo když poslankyně téže strany vysvětluje novou kabelku tím, že „je to dárek, sama bych si nic tak drahého nekoupila“.
A pak je tu samozřejmě Nečasova fabia. Jako by nestačilo, že to je jedno z nejlevnějších aut na českém trhu, ne... Šéf pravicové strany musí přidat ještě degradující slůvko „ojetá“. Všimněme si, že nemá žádný faktický význam – ojeté je přece každé auto pět minut poté, co vyjede z prodejny. Když ho někdo použije, jako by se za vlastnictví auta ostatním omlouval.
Pokud bych měl použít nadsázku, pak si nemyslím, že mladí lidé budou volit pravicovou stranu s ideálem, že až jim bude pětačtyřicet, tak budou jezdit v ojeté fabii. Nic proti tomuto vozu. Ale volím-li pravicovou stranu, pak sázím na systém, který úspěšným a schopným umožní ve středním věku svezení v přece jen trochu vyšší automobilové třídě. A to i těm, kteří kariéru budou hledat v politice nebo veřejné službě. Laskavý čtenář jistě chápe, že automobil plní v tomto případě pouze symbolickou, značně zástupnou roli.
Nevylučuji, že Petru Nečasovi jeho auto stoprocentně vyhovuje. Jde mi spíše o princip, s jakým se on i média kolem jeho „ojeté fabie“ točí. Ano, jak už bylo řečeno, politici by neměli moc hlasitě mlaskat a chrochtat u koryt. Ale nemusí ani smutně a demonstrativně kvičet u prázdného lavoru. Má-li česká společnost prosperovat, musí se v ní obnovit normální a uměřený vztah k majetku. Politici, a zejména ti pravicoví, by k tomu měli přispět.
LN, 28.6.2010
