Názor, že čeští politici jsou málo placeni, vyslovil nedávno sám Karel Schwarzenberg. Mělo by se jim přidat; zvýšilo by to jejich odolnost proti svodům korupce. Dovedu si představit, že vše, co já můžu vědět o majetku, má kníže Karel v levém malíčku, a co o politice, má senátor Schwazenberg v pravém. Vážím si ho jako politika i jako muže velké integrity. Přesto si dovolím považovat tento jeho názor za hluboce mylný. Ač je pohříchu dosti rozšířený.
Vyšší příjmy chamtivost člověka naopak zvyšují. Funguje tu jednoduchý mechanismus. Ten, kdo má dvanáct tisíc měsíčně, ví, že co by mu opravdu pomohlo, je mít o takových šest tisíc víc. Kdo má měsíčně dvacet čtyři tisíc, toho od spokojenosti dělí už ne dvanáct, ale aspoň třicet tisíc. A jakmile se dostaneme s příjmem nad padesát tisíc, peníze, které nám opravdu chybějí, se najednou počítají ve statisících, a půjdeme-li ještě jednou na dvojnásobek, dostaneme se k milionům. Je to tak, že člověk s minimální mzdou má touhy na úrovni mikrovlnky, při průměrném příjmu myslí na auto, a pak teprve se člověku dostane dost fantazie na vilku, nu, vilu s bazénem, a výš už si dovede představit i safari v Africe, apartná na Costa Brava... co já vím, dál už má představivost nesahá. To by mi museli přidat.
Pak bych si možná pomyslel i na žraloka v akváriu a zámeček na Loiře pro manželku. Ale teprve až když bych k němu měl i nějaké to panství, mohl bych snad dojít k názoru, že peníze chamtivost nestimulují, nýbrž krotí.
Míra zkorumpovanosti české společnosti se kolem nás rozevírá jako bažina, v níž nám hrozí utonutí. Abychom se dostali z toho marasmu, musejí nastoupit systémové změny. Nebudu tu mluvit o akutních organizačních opatřeních, na která už včera bylo pozdě. Mám na mysli krok, jenž by přivedl na rozhodující místa jiný typ osobnosti, lidi méně chamtivé. Tím krokem je snížení či aspoň zmrazení platů těch, kteří působí na místech přitahujících korupci.
Soudci, politici, zástupci státu v dozorčích radách podniků by měli dostávat míň. Nevěřím tomu, že pak by bral takové místo jen úplný blbeček. Zajisté, pro mnoho chytrých lidí je hra o peníze nejlepším zdrojem endorfinů a přináší jim pocit štěstí. Pokud jsou i pracovití, stávají se páteří prosperující ekonomiky. Ale ne všichni, kterým to myslí, milují riziko podnikání. Úcta, kterou požívá povolání vědce a radost i z malých objevů, aura profesionálního lidumila, kterou nese povolání lékaře, pocit jistoty zaměstnání a kumulující se kompetence v povoláních státní správy, radost z vlivu a pozornosti medií, kterou zakouší politik... nejsou to jenom peníze, po čem i velmi chytří lidé jdou.
Systémová chyba, na kterou doplácíme, spočívá v tom, že se u nás politika i státní správa staly snadnou cestou k zbohatnutí, takže začaly přitahovat ten nesprávný typ osobností.
V malém městě na středozápadě USA měl jsem zajímavý rozhovor s okresním soudcem. Když jsem se dozvěděl, že má plat jen lehce nad úrovní středoškolského učitele, nedokázal jsem skrýt své překvapení: proč to proboha děláte, příjmy v advokacii jsou snad větší? To ano, několikanásobně, ale já věřím ve službu veřejnosti, pravil naprosto bez patosu. Zněl mi věrohodně. Kdo zná ohromnou prestiž amerického soudce i v tom nejzapadlejším okrese, i to, jak Američané advokáty moc potřebují a zároveň nemají rádi, nebude mít potíž mu uvěřit.
Nevím, jestli je dnes něco podobného možné u nás. Může tu mít někdo potěšení z toho, že věří ve službu veřejnosti? Možnost zbohatnout je ještě příliš nová, touha po luxusu po dlouhých šedých letech despotického socialismu pochopitelná. Na nejviditelnějších místech naší společnosti stojí ekonomové, pro které je opravdu, ale opravdu přirozené, že peníze jsou až na prvním místě. A reklama, na kterou si ještě tato populace nestačila vytvořit protilátky, do nás hustí: To nejlepší, co lze od života očekávat, je úspěch. A úspěch má jedinou míru, peníze.
Podíl lidí, kteří vidí věci jinak, může ovšem i u nás postupně stoupat. Orientace na tuto optimistickou variantu zdá se mi přijatelnější, než se smiřovat s tím, že za soudce Berku či Radku Kafkovou (i těch různých pět v českých na stole či melouny v Africe) si můžeme sami;. zkrátka jim málo platíme. Ostatně - i kdybychom se v tom optimistickém předpokladu zmýlili: aspoň to přijde daňové poplatníky levněji, ne?
LN, 2.8.2006
Autor je sociolog, Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií