SPOLEČNOST: Pole sílí únor bílý. A co rudý?
Zoufalý byl v roce 1948 pohled na počínání nekomunistické části českého politického spektra během únorového testu kvality tehdejší varianty demokracie. Přesto: k politické a morální odpovědnosti musíme hnát mocichtivé viníky. Ty, kdo chtěli ovládnout naše životy, republiku, kontinent, planetu. Komunisty a jejich partaj. To oni, vedeni pýchou srovnatelnou se zpupností starověkých diktátorů, se tlačili – a protlačili – v čelo národa, aby uzákonili své vidění světa. Jejich oponentům musíme vytknout především to, že jim dokonale vydláždili cestu. Příliš rychle se vytratil z paměti veřejně deklarovaný Gottwaldův cíl: za vydatné podpory Kremlu zakroutit československé demokracii krkem. To nebyl bonmot pro obveselení prvorepublikového parlamentu, ale politický program.
Koketování s nacismem se krutě vymstilo. Všem. Západu, a snad ještě děsivěji bolševickému Rusku. Nepoučitelní a zaslepení – žel v čele s prezidentem Benešem, který naivně věřil, že „Sovětský svaz bude se demokratisovati“ - koketovali jsme za války a po ní s komunisty. Ustupovali jim stejně jako Británie s Francií Hitlerovi v osmatřicátém, akceptovali je jako rovnocenného partnera v demokratickém měření sil. A oni? Čekali na příležitost. Lze si představit podlejšího soupeře?
Mnozí z našich předků jim uvěřili a dali v šestačtyřicátém hlas. A mnozí, přemnozí se stali ještě před únorem 1948 členy komunistické strany. Máme jim to mít za zlé? Není na místě otázka: byli lidé v poválečné euforii z vítězství, na němž měl Sovětský svaz lví podíl - ten mu nikdo nikdy nemůže upřít -, dostatečně varováni před nebezpečím komunismu? Nebo se k němu tehdejší autority národa - zejména Beneš a Masaryk junior – stavěli podobně prapodivně jako někteří politici v 90. letech k morální a právní dimenzi transformačního procesu? Hitlerovi tak dlouho vycházel Západ vstříc, až bylo pozdě. Daň za to byla krutější než krutá. O Gottwaldovi a československých demokratech jako protihráčích na politické šachovnici platilo o dekádu později totéž.
Nechali jsme rudého hada hřát na prsou naší demokracie. On se zachoval pro něj nejpřirozenějším způsobem. Uštkl a na čtyři desetiletí, jež se zdála být věčností, způsobil její smrt. Ne trvalou, naštěstí. K užitku současníků pouze klinickou, z jejíchž spárů se ji historickým zázrakem podařilo vymanit. Sotva jsme se však probrali z opojení, zjistili jsme, že rudý plaz sice svlékl kůži, ale jedovaté váčky mu zůstaly.
Nyní, v čase 60. výročí tragického února, s údivem konstatujeme: opět se vyhřívá na výsluní.
A čeká …
