Jedna skupina obyvatel vytváří více hodnot, než dokáže sama spotřebovat. Druhá skupina spotřebovává více, než dokáže vyprodukovat. V komunistickém státě byly rozdíly pomocí totální regulace mezd a cen v podstatě zamaskovány.

Relativně stabilní demokracii mohou udržet pouze státy, ve kterých je většina lidí schopných efektivně pracovat a současně se o výsledky své práce s méně úspěšnými dělit. Těch, kteří potřebují pomoc, musí být méně a musejí přijmout fakt, že se za cizí peníze nikdy nebudou mít tak dobře, jako ti, kteří jim je poskytují.

V České republice se po pádu komunismu v důsledku liberalizace trhů postupně vyjevily dosud skryté rozdíly ve schopnostech jednotlivců produkovat zdroje pro vlastní obživu. Rozdíly se postupně zvětšují a rozdělují obyvatelstvo do stále výrazněji vymezených dvou skupin. Z poznání reality, kterou přinesla částečná svoboda, se většina lidí nedokáže vzpamatovat.

Naštvaní jsou daňoví poplatníci, protože se jim nelíbí, že musejí financovat něco, co nepotřebují, cítí se okrádáni. Naštvaní jsou i ti kteří se houpají v sociální síti, protože ta nikdy nemůže poskytnout stejný komfort, jaký mají ti, kteří ji nepotřebují a objektivní rozdíly vnímají jako nespravedlnost. Už dávno neplatí tradiční představa společnosti rozdělené na dělníky a podnikatele; dělba práce a její produktivita je úplně jiná než v první polovině 20. století.

Problémem (a to nejen ČR) je obrovský počet obyvatel, kteří nejsou dostatečně produktivní, aby se dokázali uživit. Rostoucí záběr sociálních systémů, včetně zdokonalující se lékařské péče, spotřebovává stále více zdrojů, které je nutné vybrat od těch produktivních formou daní. Politici se kvůli popularitě bojí omezení sociální sítě i zvyšování daní, a proto si zdroje opatřují rozprodáváním majetku a pomocí dluhů.

Prodávat majetek a zadlužovat se není možné donekonečna, a proto napětí ve společnosti, která tuší nutnost změny, roste. Subjektivní ekonomické motivy voličů se čím dál více a zřetelněji promítají do volebních výsledků.

Produktivní lidé chtějí platit nižší daně a sociální systém je příliš nezajímá. Málo produktivní obyvatelstvo požaduje jistoty sociálního systému a daně se jich příliš netýkají. Obě skupiny mají subjektivní pravdu, která je zcela opačná.

Chceme-li se vyhnout vážným konfliktům, musíme přijmout kompromis vyšších daní i menších sociálních jistot.

Politická realita České republiky však vypadá jinak. Do parlamentu se bez problémů dostávají síly usilující o postupné zotročení lidí vytvářejících hodnoty a o přerozdělování těchto hodnot v duchu hesla: “Každý podle svých možností, každému podle jeho potřeb.“ Takzvaná pravice prosazuje sociální stát jako menší zlo a lidem vytvářející hodnoty slibuje nereálné snížení daní. Nelze se tomu divit, protože drtivá většina politiků nikdy žádné daně neplatila. Lidi, kteří tuhle zemi živí, prakticky nikdo nezastupuje, tak nám nezbývá než platit a platit. Bohužel těm, kteří naše peníze rozhazují, nestačí to, co nám seberou. Prožírají za generace naakumulovaný majetek a stát zadlužují. Je jim to logicky úplně jedno, protože oni ty dluhy platit nebudou.

Nakonec mně je to taky jedno, když stát zkrachuje, dotkne se to především těch, kteří jsou na něm závislí.