Film se bez byznysu neobejde. Bez partnerů z privátní ani státní sféry by festival nemohl existovat

Filmové hvězdy na červených kobercích a lidé z byznysu v barech a na golfových hřištích. Tyhle dva světy k sobě patří v Karlových Varech stejně jako v Benátkách, Berlíně či Cannes. Není na tom nic podivného, a také proto je týdeník Euro, který oslovuje právě skupinu finančníků, právníků, obchodníků i politiků, již roky mediálním partnerem Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary. A jsme jím rádi, protože lidé, kteří se potkávají a hovoří spolu, se lépe znají a lépe si navzájem rozumějí.

Je nesporné, že nad letošním setkáním se bude vznášet stín událostí posledních dní.

Dramatického zatýkání politiků, pádu vlády a vyšetřování aktivit známých pražských firem od Prašné brány, jak říká ministr financí Miroslav Kalousek, ve státních podnicích, z nichž několik je významnými partnery festivalu. Obvyklé halasné hovory se nejspíše ztiší a byznys se fakt moc řešit nebude. Ale on se v rozporu s představami široké veřejnosti ve Varech nikdy neřešil. Vždy šlo spíše o společenská setkání a vytváření obchodních kontaktů, které mají smysl vždy a všude. Vyloučit, že někdo někdy u panáka v Becher’s Baru kul nějaké pikle, sice nelze, ale každý, kdo se v tom prostředí alespoň chvilku pohyboval, ví, že většina měla mnohem příjemnější starosti.

Není nicméně pochyb, že srůstání byznysu a politiky je v Česku problém. Možná dokonce o trochu větší než jinde. Není to dáno jen naší postkomunistickou minulostí a trochu ateistickým pocitem, že není koho se bát. Velká část podnikatelské sféry prostě musí obchodovat se státem, i kdyby sebevíc nechtěli. Podíl státu na výkonu ekonomiky je u nás prostě na evropském průměru, což znamená hodně vysoký. Navíc ač se to málo ví, stát je opravdu gigantickým investorem a v přepočtu v minulých letech investoval dvakrát i třikrát tolik než země západní Evropy. A tudíž taky zadal dvakrát až třikrát více státních zakázek. Když k tomu přidáme stále živé relikvie z dob privatizačních, je jasné, že pokušení a příležitostí je zde hodně. Ale také že kontakty mezi ekonomickou elitou a politickou sférou jsou celkem logické a nezbytné. A skutečnost, že sem tam dojde k přešlapu, na tom nic nemění. I v budoucnu budou privátní firmy obchodovat se státem, a tudíž vyjednávat se státní správou i s politiky.

Je k tomu spravedlivé říci, že za posledních šest či sedm let se situace docela dost změnila, vztahy mezi politiky a byznysmeny jsou stále korektnější a přešlapů ubývá. A to přestože pohled do novin dává zcela opačný obraz a veřejnosti se těžko vysvětluje, že z valné části jde o kauzy z historie sice nepříliš, ale přece jen už trochu vzdálené.

Proto by nikdo z oněch profláknutých tváří neměl mít problém zajet do Varů na večírek, zahrát si golf a zajít na pár filmů, které tak jako každý rok budou nepochybně stát za vidění.

Nakonec vždyť film se bez byznysu neobejde. Nejen že by bez partnerů z privátní ani státní sféry festival s baťůžkáři a frontami u pokladen v Thermalu nemohl existovat. Ale mnohem skromnější by musel být i český film, nad jehož úrovní sice můžeme někdy zakroutit hlavou a jen občas nadšeně tleskat, ale přes to všechno jde o kulturní statek, bez něhož si normální společnost lze představit jen těžko.