Ale od začátku. Před necelými dvěma lety se finanční skupina PPF rozhodla výrazněji vstoupit do mediálního byznysu. Založila dceřinou společnost PPF Media a rozhodla se investovat řádově stovky milionů korun do pozoruhodného projektu hyperlokálních médií.
Už když byla investice oznámena, tvrdili někteří, že PPF naletěla poblázněnému vizionáři, zatímco jiní se dušovali, že dotyčný projekt je jedním z těch, které budou určovat budoucnost médií i žurnalistiky. PPF se celkem zaslouženě hřála na výsluní jako odvážný investor.
Jenže něco se zadrhlo. Někdy v létě se PPF rozhodla, že už nechce dotyčný projekt dál platit. Chápal bych to. Jsem platonickým obdivovatelem americké mentality, a tak věřím, že cesta k úspěchu je dlážděná krachy a bankroty. Neúspěch není ničím fatálním. Jen by se k němu měl člověk postavit čelem a přiznat si ho.
Čímž se dostávám k samému jádru příběhu. Společnost PPF Media dlužila v onen moment naší firmě 80 tisíc korun. Věren pokoře člověka, který se sehne pro zakutálený desetník, nechci tvrdit, že je to zanedbatelná suma. Ale upřímně řečeno to není částka, kvůli které by mně stálo za to dělat kravál.
Tím méně psát sloupek do mých oblíbených novin. Kdyby někdo - kdokoliv - z PPF řekl: „Promiňte, nějak jsme to s tou naší investicí přepálili a teď jsou ty peníze tak nějak v záchodové míse“, tak zavrčím pár nelichotivých poznámek, ale nechám to být.
Jenže to se nestalo. Místo toho PPF oznámila, že prodává svůj projekt „strategickému investorovi“. Novým vlastníkem se stal člověk, jehož historie i aktuální kroky svědčily pouze o tom, že je zručným a osvědčeným likvidátorem průšvihů společnosti PPF. Firmu přejmenoval (v novém názvu samozřejmě není PPF) a pro obyčejné smrtelníky zmizel ze zemského povrchu. Za celé dva měsíce se mi od něj podařilo získat jedinou reakci, a to krátký e-mail, že se mi ozve. Neozval se, netřeba zdůrazňovat.
Tím jsme v současnosti. Čerta mi záleží na nějakých osmdesáti tisících. Co cítím, je zklamání nad trapností a ubohostí toho, jak se chová údajně nejvlivnější finanční skupina v Česku. A zdá se mi neuvěřitelné, že by nedokázala unést jeden podnikatelský neúspěch či selhání. Jako novinář jsem si vždycky říkal, že bych chtěl udělat rozhovor se šéfem této skupiny Petrem Kellnerem.
Vždyť je nejbohatším Čechem a miliardářem s nejlepší pověstí. Ale víte co? Nějak jsem z toho vyrostl.
LN, 1.12.2010