Odměňujeme snahu, nebo budujeme kastovní systém?

Stát ročně odebere ročně rodičům desítky až stovky dětí. Kvůli chudobě. Sociální podpora by měla mířit dřív k nim než k matkám s nadprůměrnými příjmy.

Ministryně školství chce ze státního rozpočtu proplácet školní obědy všem dětem do třetí třídy. Ministerstvo financí zvažuje nahrazení daňového bonusu na dítě sociální dávkou. A místopředsedkyně opoziční TOP 09 Markéta Adamová tento týden navrhla deregulaci peněžité pomoci v mateřství: ženy s platem nad 28 tisíc korun by pak z nemocenského pojištění měly za dvacet osm týdnů mateřské dovolené dostat o několik tisíc víc dosud.

Všechny tři zprávy spojuje stejná otázka: do jaké míry má být podpora rodin s dětmi zásluhová a záviset na výdělcích, a tedy odvodech rodičů?

I když mi obecně nevadí nějaká úměra mezi tím, co občan ze společných pokladen dostává, a co do nich před tím odváděl, u péče o děti vidím tři důvody pro to pokusit se přiblížit komunistickému principu „každému podle jeho potřeb“:

Podpora změní víc, než si myslíte

Když před dvaceti lety začala skupina psychiatrů zkoumat duševní vývoj 1420 dětí v Severní Karolíně, nikdo z vědců netušil, že se jim záhy naskytne příležitost sbírat cenná data z jednoho z největších A/B testů svého druhu. Rodiče čtvrtiny dětí, Čerokíové, totiž po čtyřech letech začali dostávat zhruba čtyři tisíce dolarů na rok a hlavu za kasino postavené na jejich území. Dokonce i peníze získané takto, bez jakékoliv pracovní aktivity, ze které by děti mohly získat pozitivní příklad, měly blahodárný dopad:

„Nejenom, že extra příjem zřejmě snížil výskyt poruch chování a emocí mezi dětmi. Navíc, a to je asi ještě důležitější, mezi nimi posílil dvě povahové vlastnosti, které jdou ruku v ruce s dlouhodobým pozitivním dopadem na život. První je svědomitost. Svědomití lidé tolik nelžou, neporušují tak často pravidla a nemají větší problémy udržet pozornost. Druhou je přívětivost. Vedle přívětivých lidí je ostatním příjemně a vede se jim při týmové spolupráci. Obě vlastnosti výrazně korelují s úspěchem a štěstím v dospělém životě,“ píše o výsledcích pozorování Washington Post.

Proplacené školní obědy zase můžou být příležitostí, jak navyknout děti na chuť některých potravin, které by neměly chybět v jídelníčku. K tomu je totiž zapotřebí osm až patnáct porcí a ne každá rodina má na to, aby čtrnáctkrát nechala dítě vyklopit na zem rybu.

Bylo by unáhlené z prolinkovaných zpráv vyvozovat, že se všechny takto vyplacené peníze vrátí do veřejných rozpočtů na odvodech úspěšnějších dětí nebo ušetřené zdravotní péči. Zjištění z reálného světa ale přinejmenším vyvracejí předsudek šířený především konzervativní pravicí, že jsou chudí rodiče převážně nezodpovědní hospodáři, a že proto děti zvýšení podpory nepocítí.

Chudí rodiče (a jejich děti) čelí výrazně větším problémům

Je bez jakékoliv ironie nepříjemné při odchodu na mateřskou spadnout z třiačtyřiceti tisíc čistého na pětadvacetitisícovou dávku. (Obě částky jsou vypočítané z šedesáti tisíc hrubého.) Těžko si ale představit okolnosti, za kterých by vám s takovými příjmy stát vaše děti odebral ze sociálních důvodů. Takový osud přitom potká desítky až stovky rodin každý rok, viz nejčerstvější údaje z roku 2013 [pdf].

(Cynikům, kteří v tom vidí jistou formu spravedlnosti, je vhodné připomenout, že dítě opečovávané kojeneckým ústavem představuje pro veřejné rozpočty daleko vyšší zátěž než případné několikatisícové dávky, které by rodinám například pomohly k sociálnímu bydlení.)

Pro rodiče s vyššími příjmy bývá navíc jednodušší vrátit se do práce. Jednak na to mají páku, protože za jesle, školky a hlídání platí všichni stejně. Jednak jsou některá lépe placená povolání vhodná pro práci z domu, zatímco prakticky všechna špatně placená musí člověk vykonávat fyzicky mimo domov.

Každý člověk bez ohledu na původ zasluhuje šanci

Děti nemajetných, neúspěšných nebo nějakým způsobem nepovedených rodičů na tom budou vždycky v průměru hůř než ty děti, které se narodily líp. Chtít rozdíl úplně vynulovat znamená pokoušet se o utopii; chtít ho trochu zmenšit ale znamená jen poohlížet se po realistických opatřeních, která v jiných zemích fungují. A v důsledku například znamenají, že tam vzdělání dětí nekopíruje vzdělání rodičů tak osudově, jako tomu je v Česku.

Jedna stará kniha, na kterou si teď tolik lidí najednou vzpomnělo, obsahuje důležitou a ve své době revoluční myšlenku: „syn neponese nepravosti otcovy“. Je fascinující sledovat, kolik hlasů hlavně na pravici se zaklíná křesťanskými hodnotami nebo meritokratickým principem „každému podle jeho zásluh“, často obojím zároveň – ale přitom podporují opatření zakládající kastovní systém jak vystřižený z doby britské koloniální nadvlády nad Indií.

Převzato z magazínu Finmag.cz se souhlasem redakce