Absence přesného pojmenování stavu jako problém lidského konání

Žijeme v podivném světě. Lež, o níž všichni vědí, že je lží, je nazývána pravdou a pravda, o které všichni vědí, že je pravdou, je nazývána lží.

Evropa v současnosti nemá problém, ona sama už je problémem. Společenství zemí, které spojuje rámcově stejná kultura a stejné tradice, se v rámci svého hedonismu jako nárokové položky života zřeklo svých fundamentálních zásad, na kterých v posledních dvou stech letech vyrostlo a zbohatlo. Nejspíše dospělo k pocitu, že dosažená meta bude tak nějak sama dále replikovat všeobecné blaho, a to bez větší námahy. Pocit bezpečí, daný absencí válek a konfliktů od poloviny 20. století, způsobil pokles ostražitosti a zavřel ústa těm, kteří na případnou možnost zhoršení situace upozorňovali. Zhroucení totalitních systémů východní a střední Evropy toto jen umocnilo.

Poslední léta, provázená explozemi uprostřed lidí, nás vrací neúprosně do reality, kterou jsme považovali za cosi vzdáleného, jakýsi „folklór“ v zemích, odkud je k nám velmi daleko. Pokud se vybíjeli kupříkladu Afghánci sami mezi sebou, bylo nám to tak trochu jedno. Nějaký konflikt vzdálený tisíce kilometrů se nás zdánlivě netýkal a byl pro nás jen drobnou zprávou uprostřed informací, kdo si koho vzal a kdo co komu uvařil dobrého. Politická scéna se zaplnila těmi, kdo místo jasného směřování společnosti slibují o jeden žufan do ešusu navíc. Evropa ztratila přirozené vůdce a do čela si postavila panáky, kteří svým ptydepe ohlupují posluchače. Podstatou však zůstává, že si jako Evropané podobné politiky volíme sami.

Lídři se neprosazují, neboť Evropa začala být politicky korektní. Opravdový lídr nemůže být ze zásady korektní, neboť přesné pojmenování daného stavu jej za současného stavu veřejného mínění okamžitě diskvalifikuje do pozice někoho, kdo musí být za každou cenu umlčen. Přitom ti, co nejvíce křičí proti jeho slovům, překřičují ostatní, aby umlčeli onu pravdu, jež jeho slova obsahují. Lídr není ten, který nabízí levná řešení, naopak, je to ten, který ve smyslu slov W. Churchilla vedle vítězství upozorní i na krev a slzy.

Přesné pojmenování daného stavu je v současnosti bráno jako nekorektní. Noviny chrlí data o počtu usmrcených obětí na koncertech či v londýnských ulicích, a to místo přesné specifikace motivu vrahů, jejich zázemí, rozboru příčin, proč mladík, který vyrostl jako syn emigrantů a obdržel evropský typ vzdělání, spáchá onen strašlivý čin. Jen tento rozbor a ne nějaké floskule o islámu jsou pro pochopení dané situace rozhodující. Teprve přesná analýza těchto činů může nalézt jakési smysluplné řešení

I u nás se to děje. Zatím naštěstí ne v intencích londýnských či pařížských atentátů. Před lety v rámci útoku skinheadů zemřel po zásahu nožem jeden z nich. Pavel Opočenský, který smrtelnou ránu zasadil, byl zpočátku odsouzen na mnohaleté vězení, posléze byl osvobozen, aby nakonec skončil v jakémsi podmíněném trestu. Není větší ukázky bezradnosti než jeho případ. Nedávné zastřelení nejspíše zdrogovaného řidiče, ohrožujícího životy a majetek občanů, bude nejspíše podobnou šarádou.

Z medicíny je známo, že závažné choroby, i ty smrtelné, vypadají zpočátku nenápadně a jsou provázeny jen nepatrnými příznaky. Léčit pouze tyto malé nepříjemnosti bez toho, aniž bychom rozkryli jejich pravou podstatu, je v medicíně označeno jako postup non lege artis. Proč tomu tak není u chorob společnosti, zůstává záhadou.