Budeme hrát EURO. Česká fotbalová reprezentace bude hrát na mistrovství Evropy, protože se i tentokrát probojovala na finálový turnaj, který nezvykle bude hostit hned dvanáctka (nejen) evropských metropolí. Kupodivu ani překvapivý přímý postup (vzhledem k vývoji skupiny) nebyl dostatečným důvodem k všeobecnému veselí v české kotlině.
Od rozpadu Československa nikdy Česká republika na evropském šampionátu nechyběla. Od roku 1996, kdy za hranicemi nepříliš známí hráči zaskočili nejeden favorizovaný tým a došli až do finále, jsme hráli na EURU pokaždé. Víte, kolik zemí, stejně jako Česko, žádné EURO ve zmíněném období nevynechalo? Pouze pět - Francie, Itálie, Španělsko, Portugalsko a Německo, které už dokonce prodloužilo „šňůru“ postupů na dvanáct a o pohár hrálo vždy už od roku 1972.
A víte, co mají čtyři z těchto pěti fotbalových velmocí ještě společného? Bavíme se o čtyřech posledních světových šampionech z let 2006 (Itálie), 2010 (Španělsko), 2014 (Německo) a 2018 (Francie). To není špatná společnost, co myslíte? Vylučovací metodou pak zjistíme, že například týmy Anglie a Nizozemska nebo mistři Evropy Řecko či Dánsko se minimálně jednou nezvládly na EURO probojovat. Je pravda, že od roku 2016 se EURO rozšířilo z 16 na 24 týmů, což je už slabší polovina všech zemí našeho kontinentu. A přiznejme si bez mučení, že to bylo zrovna v době, kdy česká reprezentace - a s ní i fandové - ocenila, že bude o něco jednodušší se na šampionát vůbec kvalifikovat. To ovšem zároveň neznamená, že postup není úspěch.
Jenže zatímco jinde se slaví, ať už více - jako v případě Finska, které se připravuje na svou historickou první účast, či méně - jako například v již zmíněné Anglii, tak u nás jsme, zdá se, zvolili opět o něco rezervovanější přístup. Netvrdím, že bychom nemohli nalézt spokojené fanoušky, kteří si postupu váží, oslavili jej a těší se na turnaj v příštím roce. Takových se jistě najde hodně. Nicméně pozoruhodnější je skupina fanoušků, která je v kalných vodách internetu vidět o dost víc. Některým českým fanouškům, a že jich nebylo zrovna málo, totiž očividně nestačí ke spokojenosti, že „jejich“ reprezentace postoupí. Krásně to odráží jeden z rysů české nátury – hledání negativ za každou cenu a preventivní pesimismus. I kdyby z nebe padaly peníze, stejně si někteří budou stěžovat, že na ně něco prší, pro peníze se musejí ohýbat a Franta odvedle jich posbíral víc, než si zaslouží…
Turnaj je daleko před námi, za námi jsou celkem slušné výkony (s výjimkou zápasu s Bulharskem) a všichni jsme mohli číst, že nás na závěrečném finálovém turnaji jistě čeká katastrofální představení či ostuda. Nebyli bychom to ale my, kdybychom v tom nenašli i něco ironicky pozitivního, co ovšem se samotným fotbalem nesouvisí, ale dotýká se klasicky peněz - že si totiž český fotbalový svaz finančně přilepší díky vyplaceným odměnám od UEFA. Jak říkám, ty peníze bychom po dešti na ulici určitě dlouho ležet nenechali.
A jak tedy také může vypadat české fandění? Losuje se kvalifikace, dostaneme dobrou skupinu - „ztrapníme se tam a ani neuvidíme žádný atraktivní duel“, budeme v těžké skupině - „nemáme absolutně šanci, jedeme tam úplně zbytečně“. Kvalifikace proběhla a bylo to podobné. Vezměte si, jak dlouho vydržela euforie z vítězství nad Kosovem. Přesně jeden zápas. Ano, ta kvalifikační tečka byla mizerná, ale o to teď nejde.
Místo projevů národní hrdosti nebo uznání se mimo jiné dočteme, že dostat se na mistrovství Evropy opravdu žádným úspěchem není. Aha. Je škoda, že se obecně neumíme radovat z jednotlivých okamžiků a úspěchů, byť třeba dočasných. Koneckonců, co je trvalé, že. Přitom v případě evropských i světových šampionátů určitě není možné dát rovnítko mezi veleúspěšnou (průměrnou) kvalifikací a výsledným (ne)úspěšným umístěním na samotném finálovém turnaji.
Náš fotbal na tom, obecně řečeno, není moc dobře. Chybí národní stadion, lidí na fotbal moc nechodí (až na světlé výjimky - Sparta, Slavie, Plzeň), ani zápas s Anglií nebyl vyprodaný, éra hráčů přesahující hranice naší země i kontinentu jako Pavel Nedvěd, Petr Čech či Karel Poborský je za námi, na mládežnický fotbal prý chybí peníze, kauzy kolem rozhodčích neustávají. Snad jedině Slávie zlepšuje tento obraz (a to tu píšu jako Sparťan). I přes to všechno, nebo přesněji řečeno, navzdory tomu všemu, byl přímý postup na mistrovství Evropy 2020 úspěchem a výkony v posledních zápasech určitou nadějí. Alespoň za mě. Dopředu vidět všechno negativně není efektivní ani motivující. A tak to vypadá, že naším národním sportem není fotbal či hokej, ale spíše podceňování, pesimismus a defétismus.
Převzato z blogu se souhlasem autora