Dialog kultur a náboženství dělí od otevřeného civilizačního střetu jen tenká hranice. Přesto bychom měli kultivovaně vedenou diskusi podněcovat a rozvíjet. Dříve než nám třaskavé nástroje vyhrocené debaty vloží do rukou extrémní teroristické bojůvky.

K tomu, abychom my, křesťané, se mohli cítit pevní v kramflecích, potřebujeme otevřenost a sebevědomí, ale také spolehlivé hodnotové ukotvení. Islamističtí fanatici v nás vidí cíl ani ne tak pro hodnoty a ideály, k nimž se hlásíme, nýbrž pro mravní prázdnotu, postmoderní relativismus a absenci hodnot. Nemají nás za partnery či konkurenty, nýbrž za zkažené bezvěrce, špinavý odpad, před nímž musejí ochránit svět. K tomu jim pomáhá výklad koránu, podle kterého je obhajitelná vražda toho, kdo šíří pohoršení na Zemi.

Dříve, než se začneme pohoršovat nad nesmlouvavostí a krvavostí radikálních islamistů, zvažme, zda analýza, z níž vycházejí, nemá v mnohém pravdu.

Víru stále častěji považujeme za součást jistého životního stylu, za součást image. Už i ona se stala atributem konzumní společnosti. Když vysoký vatikánský představitel probíral s médii aktualizovanou a maximálně konkretizovanou podobu těžkých hříchů, evropský tisk toto poselství bulvarizoval do vzkazu, co všechno se čerstvě nesmí. Následovalo spíše bujaré veselí než pokora.

O to pokrytečtěji jindy působí, když ozdravný humor od vážného náboženství uměle oddělujeme vysokou skleněnou zdí. Dánské karikatury dotýkající se islámu jsme velebili coby vrchol plurality a ukázku svobody slova. Jenže kdo kdy v Evropě naposledy zaznamenal třeba parodická ztvárnění Ježíše? Neschopnost vést kultivovanou a informovanou debatu s církvemi překrýváme odmítáním ironie, nadhledu i kvalifikované kritiky.

Náboženství typická pro naše zeměpisné šířky bagatelizujeme a těch cizích se bojíme. Přitom ani muslimové nejsou v Čechách, na Moravě a ve Slezsku noví. Už na počátku dvacátého století u nás vycházel informačně vydatný časopis československých muslimů Hlas. V roce 1912 podepsal císař zákon uznávající veřejnoprávní status islámu „hanafitského ritu“. Muslimská náboženská obec vznikla v Československu v roce 1934 a čítala asi 700 členů. Pověst islámu ale v následných letech pokazily zájmy blízké zájmům nacistického Německa. Po roce 1948 nekvetla pšenka žádným náboženstvím, islám nevyjímaje.

Zato v západní Evropě pomohl islám oživit debaty o duchovních kořenech společnosti. V šedesátých letech minulého století se znovu v kursu ocitla sociologie náboženství. Luboš Kropáček, špičkový český znalec islámu, připomíná postřeh alžírského profesora Mohammeda Arkouna, podle kterého se „Západ domníval, že s náboženstvím filozoficky, právně i kulturně skoncoval. Příchod muslimů do západní Evropy mu ukázal, že to tak není.“ V měřítkách místní obce se pod hesly „dialog života“ či „dialog činnosti“ rozvíjela spolupráce křesťanů s muslimy. Evropské křesťanské ekumenické iniciativy ovládla snaha lépe muslimům porozumět, uvědomit si, kde a jak se otevírají možnosti smysluplné spolupráce, a šířit porozumění mezi křesťany i v širší společnosti. V roce 2001 předsedové Konference evropských církví a katolické Rady evropských biskupských konferencí podepsali Chartu Oecumenicu, která volala po rozhovorech s muslimy o víře v jednoho Boha a po objasnění chápání lidských práv. O pět let později se Komise biskupských konferencí zemí EU rozhodla v souvislosti s islámem věnovat více pozornosti otázkám náboženského míru a náboženské svobody.

Dnes již převažuje názor, že dotýkat se urážlivě náboženského cítění druhých není správné. Je uznáváno, že základy islámské zbožnosti (vyznání víry, modlitba, půst, charitativní daň a pouť do Mekky) nenarušují západní životní styl. O to více prostoru zbývá na debatu o pojetí lidských práv v islámském a křesťanském světě. Nicméně v obou se stále častěji, byť v jiném kontextu, akcentuje úcta k životu. V rozvaze, zda evropští muslimové jsou spíše mostem pozitivní spolupráce, nebo pátou kolonou – jak tuto otázku Luboš Kropáček přesně zformuloval -, převažuje v intelektuálním prostředí spíše první vidění. Na oplátku seriózní teoretici z řad muslimů už o Evropě nehovoří jako o „oblasti bezvěrectví“ nebo „oblasti války“, ale jako o „oblasti dohody“.

V České republice oficiální a vědecké kruhy následovaly evropské trendy. V roce 2005 dokonce vyústila schůzka římskokatolických, židovských a muslimských špiček ve složení Miroslav Vlk – Karol Sidon -Vladimír Sáňka ve zformování společného postoje k natolik kontroverznímu jevu, jakým je euthanasie. Přesně ve shodě s hlásáním „úcty k životu“. V Brně byl dokonce v roce 1996 založen první muslimský hřbitov, následně byla přes živé polemiky postavena i mešita. Ovšem další mešitě, v Teplicích, zabránila vzniknout společná iniciativa křesťanských církví. Veřejné mínění, neznalé a nervózní, si zkrátka občas podrobí i církve.

Vraťme se ale k předpokladům pro dialog s islámem. Že nás čeká, například v souvislosti s houstnoucí migrací a měnící se etnickou, sociální a náboženskou strukturou populace, je evidentní. Abychom nebyli disciplinovanými muslimy převálcováni, musíme mít jasno v hodnotách, které sami vzýváme, a v chápání institucí, jež je mají ambici zastřešovat.

Ministr za KDU-ČSL Cyril Svoboda před časem připomněl sociologické šetření, podle kterého chodí v neděli do kostela 405 426 osob. Můžeme tedy hovořit o nějakých čtyřech procentech obyvatel České republiky. Vlažný vztah k církvím je u nás dobře známý. Nasloucháme esoterikům, vyhledáváme léčitele, vyžíváme se v astrologii, horoskopech a věštbách, nicméně církve nám jsou vzdálené. Utěšovat nás může, že samotná víra si u občanů ČR stojí lépe a že klíčové křesťanské zásady respektujeme nezávisle na našem (ne)vyznání.

Stanoviska vysloveně protináboženská nevyjadřuje ani žádná z tuzemských politických stran, přestože třeba komunistům leží církve coby instituce v žaludku dlouhodobě. Zelení jsou při své liberálnosti a příležitostném sklonu k anarchii tolerantní. Občanská demokratická strana sdružuje liberály i konzervativce, v minulosti dokonce pohltila Křesťansko-demokratickou stranu. Křesťansko demokratická unie – Československá strana lidová se brání jakémukoli spojování s římsko-katolickou církví. Přesto je vnímána jako její prodloužená ruka. Ať už to tak je, nebo není, nebylo by se zač stydět. Česká strana sociálně demokratická na základě sociologických průzkumů tvrdí, že má ve svých řadách více věřících než KDU-ČSL. Jejím programem se prolíná mj. tradice evangelická a českobratrská.

Umírněná česká levice navazuje na učení Tomáše G. Masaryka. Reprezentuji organizaci, které pomohl dát první program, Masarykovu dělnickou akademii. Nemůžu se proto jeho pojetí náboženství a katolicismu nedotknout. „Jít za Ježíšem, to je mi všechno,“ zní známá Masarykova věta. Byl racionálním teistou. Jak ve své přehledné práci nedávno shrnul Daniel Toth, Masaryk nesouhlasil s klerikalismem a teokracií. Na druhé straně vnímal katolické pojetí reálné přítomnosti Boha jako nutné. Předpokládal přítomnost Prozřetelnosti, neboť její reálná přítomnost garantuje etické standardy.

Masaryk hovořil o náboženství jako o věci citu. Hluboký význam má jeho výklad etiky. Oprávněnost a odůvodněnost správnosti humanitních ideálů a jejich případné prosazování širším spektrem etických standardů samotným Masarykem je garantováno supranaturálně, teisticky a nábožensky.

Tomáš G. Masaryk odmítal prorůstání náboženství a politiky. Obzvlášť negativně se stavěl proti politizaci katolicismu. Ten viděl hodnotný jen ve vztahu ke společnosti a běžnému každodennímu životu. Masaryk neuznával katolickou teologii jako alternativu k vědě. Připouštěl ji však coby derivaci mytologie. Jako zastánce ideje skloubení vědy a náboženství stál nepřímo na straně katolického modernizmu, který každodennost chápal jako úkol, nikoliv jako důvod k obavám.

Za politováníhodnou Masaryk pokládal skutečnost, že se katolická církev nevypořádala s odkazem Francouzské revoluce. Od ní se odvíjely první formy moderní sekularizace. Přesto v otevřeném střetu konzervativního katolicismu a českého liberalismu zaujal pozici originální a neortodoxní. Mimo jiné proto, že byl realistickým politikem, který v náboženském životě a jeho rehabilitaci viděl pilíř nově vzniklého státu. Šlo mu nejen o reformu církve a katolicismu, ale o také o náboženskou obnovu, o reformu náboženského života.

Naposledy již zmíněný Daniel Toth připomněl diskusi, kterou Masaryk vedl s konzervativním páterem Jemelkou, působícím v pražském chrámu sv. Salvátora. V ní odmítl tezi, že „náboženství a národ jsou v rozporu“. Ve střetu s Jemelkou Masaryk opakoval: Nikoliv Hus, nebo církev, nýbrž Hus, církev, národ a demokracie patří k sobě.

Na rozdíl od většiny marxistů a dalších levicových intelektuálů Masaryk považoval náboženství nejen za součást moderního myšlení, nýbrž za předpoklad. V myslích konzervativců a klerikálů pak způsobil zmatek, když do filozofické levice zahrnoval i Ježíše a když socialismus vztahoval k Ježíšově učení.

Osvícený kout české levice se nestaví apriorně proti náboženstvím. Vztahuje se ke křesťanským kořenům jako další póly zdejší společnosti. Velmi ostražitě však sleduje, jak církve dbají o svoji pověst, o svůj obtisk do českého duchovního života.

Uplynulé měsíce roku 2008 zrovna růžový obrázek neposkytlo: církve, s římsko-katolickou v popředí, si spokojeně žijí mimo hlavní proud společenského a politického dění a hledí leda, jak si svoji klec pozlatit.

V běhu dní je o církvích slyšet méně, než by se slušelo. Občas zaujmou charitou nebo pečlivou správou hospiců. Jak říká přední znalec katolického prostředí Petr Příhoda, reálnou zkušenost s církví u nás za posledních padesát let mají lidé buď v kriminálech, v katakombách anebo na lopatkách. Oslovování širšího spektra občanů se jim příliš nedaří.

Česká biskupská konference například prostřednictvím rady Spravedlnost a mír vydává stanoviska k nezaměstnanosti, důchodové či sociální reformě, nikdo však o nich neví. Kdopak zná názor katolíků, evangelíků či pravoslavných na americký radar v Brdech, čínskou olympiádu nebo klimatické změny? Obviňovat z toho líná média jen tak snadno nelze. S církvemi se ve sdělovacích prostředcích setkáváme téměř jen o vánočních a velikonočních svátcích a ve světě internetu aby je člověk taktéž pohledal. Konzervativní přístup k rovnému postavení žen a mužů, k registrovanému partnerství nebo k používání antikoncepce působí často spíše kontraproduktivně. Osvícený biskup Václav Malý hojně cestuje a zajímá se o lidi dobré vůle v nesvobodných zemích. Jenže pouze jako turista, civilní osoba, na soukromé náklady. Církve coby instituce spí.

Devastování hodnot a občanské společnosti po roce 1948 roli církví neusnadňuje. Lidé mimo tradičně religiózní kraje jsou vůči nim předpojatí, nedoceňují, co by pro ně církve mohly užitečného učinit. Tento pohled na svět se zpravidla dědí z otce na syna. Pokud by měli za církve s veřejností komunikovat jen starosvětští faráři, nešlo by čekat žádný závratný vývoj.

Bouřlivé ohlasy vyvolala dohoda, kterou s církvemi na jaře 2008 vyjednala vláda Mirka Topolánka. Dennodenně jsou na tapetě peníze a majetek pro církve. Trojkoaliční kabinet ODS-KDU-ČSL-SZ se rozhodl vydat církvím třetinu majetku, o který prý přišly po 25. únoru 1948, a zbylé dvě třetiny jim nahradit penězi. Finační náhrada ve výši 83 miliard by i s úroky vyrostla během šedesáti let na 270 miliard korun. Dále by stát měl podle této dohody po dobu dvaceti let sedmnácti registrovaným církvím vyplácet příspěvek na činnost: dosavadní částka 1,3 miliardy by měla být každoročně snižována o pět procent až k nule.

Obce se zaradovaly, že padnou tzv. blokační paragrafy a pozemky naleznou své vlastníky. Zato opozice, roztrpčená neochotou Topolánkovy koalice k dialogu a posílená liberálně cítícími rebely z ODS, spočítala, že by vládní deficit vzrostl o nějaká dvě tři procenta, čímž by se Česká republika ocitla zcela mimo jakýkoli představitelný konvergenční program pro plnění maastrichtských kritérií, jež jsou nastavena pro přijetí společné evropské měny. Levice proto navrhla od zeleného stolu určenou částku snížit a pokrýt ji například výnosy z privatizace jiného státního majetku.

V cifrách se však nepitvejme. Veřejnosti zůstává skryt mnohem vážnější důsledek dohod církví se státem. Církve v demokratickém uspořádání české společnosti dosud hrály víceméně veřejnoprávní úlohu. V mnohém dodnes dokonce přetrvávají principy z dob Rakouska-Uherska. Vždyť i za první Československé republiky měly církve od státu majetek svěřen, stát jej dozoroval a uděloval souhlas k jeho zcizení nebo zatěžování. Stát uznával, že role církví přesahuje jejich vlastní zájmy a vědomě je dotoval. Pouze v období 1948-1989 komunisté, kterým pojem veřejná služba nic neříkal, buransky shrábli vše do erární kapsy.

Jenže současné církevní elity o veřejnoprávní status, který zatím náleží třeba univerzitám či České televizi a Českému rozhlasu, nestojí. Ve svém důsledku chtějí, možná aniž by jim to došlo, absolutní odluku od státu a vyplacení peněz takříkajíc na dřevo. Za čas se tak církve mohou postavit bok po boku zahrádkářským či turistickým spolkům (s nimi je už kdysi srovnával Václav Klaus), tedy tuctovým občanským sdružením.

Církve vegetují kdesi za zdí, kterou může finační odluka od státu pouze zvýšit. Jejich ekonomové mají přitom těžkou hlavu: například státní příspěvek na platy římsko-katolického arcibiskupství v současnosti činí 100 miliónů korun ročně. Za dvacet let by podle dohod s pravicovou vládou měl být nulový. Nastává snad čas církví – podnikatelských, výdělečných, ziskových subjektů?

V České republice je populární francouzský vzor. Od odluky z roku 1905 je tamní stát sekularizovaný. Majetek mohou církve vlastnit jako kulturní sdružení, budovy a kostely jsou státní. I katolíci jsou relativně chudí. Německo a Rakousko, země nám bližší, naopak určily církvím veřejnoprávní status, který jim poskytuje právní, majetkovou a procesní způsobilost. Také charitativní činnost je státem podporována. Církve jsou poměrně bohaté a vlivné. Mimo jiné též pomáhají dohlížet na veřejnoprávní sdělovací prostředky.

Ministr Cyril Svoboda na podzim 2007 prezentoval jiný zajímavý nápad, jak finančně církve – aspoň v prvním kroku - zabezpečit. Věřící by podle něj na své církve odváděli jedno procento z příjmů. Jistě, není to mnoho. Ukázalo by se však, zda je skupina věřících aspoň natolik semknutá a odhodlaná jako fanoušci pražských Bohemians, kteří vzkřísili skomírající fotbalový klub. Vždyť předmět působení církví si zaslouží podstatně větší nasazení, nadšení i osobní oběti.

Jenže ambice chybějí jak zdejším církvím, tak věřícím. Církve by bolavé rány minulosti rády zakryly tučnou finanční injekcí. Budoucnost je netrápí. Jako by na vše ostatní už ve zdejší bezvěrecké společnosti rezignovaly. Bohužel pro nás všechny. Do popředí vystupují otázky lidských, občanských a sociálních práv. Je nezbytné koncepčně pracovat se sociálně vyloučenými, bezdomovci, migranty. Církví je zapotřebí na ulicích, jejich místo je při řešení tisíce a jednoho problému všedního dne.

Také proto se domnívám, že - ačkoli je víra věcí navýsost intimní – by měl církvím náležet veřejnoprávní status, nikoli na základě odluky, nýbrž dohody (dělby práv a povinností) se státem. Musely by však o něj samy stát – vědomě a sebevědomě.

Shrnuto do několika vět: V době sílícího multikulturního dialogu, ba náboženských střetů by pevnější institucionální zastřešení tradičních hodnot křesťanské civilizace vůbec nebylo na škodu. Teoretická debata, kterou s islámem vedeme, bude z naší strany věrohodná jen tehdy, pokud sami budeme respektovat a rozvíjet tradiční hodnoty křesťanské civilizace. K tomu potřebujeme ale nejen špičkové vědce a poctivé politiky, nýbrž také instituce, které s výkladem a šířením křesťanství pracují. Proto by církve měly méně myslet na hospodářské zázemí svého „ghetta“ a více na poslání, které ve společnosti mají.

Jakmile budeme mít jasno mezi sebou, dokážeme se lépe soustředit na výzvy, které před nás staví globalizovaný a rychle se měnící svět. Včetně nezbytného poznávání nových kultur, nových náboženství, nových životních stylů. A to i těch rozpínavějších a v některých mutacích agresivnějších.

Podmínkou rozumného soužití křesťanů s muslimy tak je vedle naší niterné víry též odpovědný vývoj církví – nedogmatických, leč semknutých, obsahově a argumentačně sjednocených, veřejností sledovaných a uznávaných. V opačném případě nám nezbude než po masarykovsku „jít za Ježíšem“ vlastní cestou, bez těžkopádných prostředníků a žabomyších institucionálních půtek.