Čteme-li Bibli a zároveň se díváme na současnou katolickou církev, která se považuje za nejpovolanějšího následníka a vykladače Kristova učení, nemůžeme si nevšimnout jistých rozporů. Jan Křtitel, Kristus i jeho učedníci nejsou nikdy popisování jako lidé, lpějící na majetku. Spíše naopak. Svědectví o prorocích Starého zákona i o učitelích Zákona Nového jsou zprávami o skromnosti, s jakou se vydávali do světa hlásat slovo Boží. Nebudovali katedrály a nevydírali lidi nutností udržovat je spolu se všemi kostely v každé vesnici, nenechávali si platit za požehnání. Mše sloužili pod širým nebem nebo v temných chodbách katakomb. Přesto když dnes hovoříme o období, které bylo nejvíce symbolem pravého křesťanského společenství, plného odvahy a lásky, vzpomínáme na prvotní církev.

V období středověku však církev posílila svou moc natolik, že se cítila i být povolána obracet lid na víru ohněm a mečem. Kněží již neměli většinou chuť vydávat se mezi lidi a být placeni z milodarů. Vytvářeli si farnosti, kde se oddávali usedlému životu a poplatky toužili mít „na účtu“ v pevně stanovený čas. Kdo se zdráhal platit měl ze života, pokud mu pak na útěku před církví zbyl, peklo. Katolická církev postupně zatoužila ovládat stát a všechny občany v něm, což se hodilo i tehdejším panovníkům, kteří v ní viděli jedinečný nástroj jak posílit vlastní moc. Církev katolická kázala, že pozemská hierarchie moci je Bohem daná a člověk by měl celý život pracovat na celý úřednický, feudální a církevní aparát nad sebou, když odměnu za to jistě dostane na nebesích. Kdo se tomuto řádu vzpouzel, kdo nechtěl pravidelně trávit neděle či jiné dny v ohnutém postoji před knězem a jím doporučenou vrchností, byl obvykle označen za heretika, kacíře či jiného škůdce. Velmi častým důsledkem podobných svobodomyslnějších postojů pak byla smrt, jak si to vyzkoušel např. mistr Jan Hus a s ním mnozí další. Majetek dotyčného pak býval zabavován. Církev si tak díky porážkám Zemí Koruny České na Moravském poli ve 13. století, po bohužel neúspěšných husitských válkách a Bílé hoře upevníla na českém území své pozice. Zatímco většina inteligence uprchla, tradiční české šlechtické rody vymřely a jejich majetek byl zabaven, katolická církev zažívala další skvělá období svého růstu, doprovázeného povinným obracením na víru všech ve svém dosahu.

Jedním z mála pozitivních rysů komunistického režimu bylo, že odňal katolické církvi nekřesťanské majetky (stejnou věc prosazovali již husité) a nechtěně jí tak napomohl navrátit se blíže k jejímu původnímu účelu. Zvěstovat víru i za cenu rizik a nebezpečí. Mnoho katolíků si muselo pro svou odvahu odsedět léta ve vězení, scházet se k modlitbám tajně v bytech. Faráři „podzemní“ církve nedostávali plat a pracovali jako ostatní občané. O to více se tak mohli dostat do kontaktu jak věřícími se svými, tak daleko častěji i nevěřícími bližními a hlásat slovo Boží. To církvi i za vlády komunistů opět přidávalo na dávno ztracené popularitě. Bohužel, církev tohoto dobrého jména, jaké u nás po roce 1989 měla, nedokázala v daleko svobodnější společnosti využít.

Když se dnes díváme po mnoha církvích a nejen té katolické, je zřejmé, že jejich hlavní představitelé – kněží, žijí jaksi mimo dnešní realitu. Místo aby se snažili přiblížit lidem, docházet mezi ně a besedovat s nimi o Bohu a příchodu jeho Království, setrvávají v naprosté většině uzavřeni mezi svými zbývajícími věřícími a v médiích se většinou objevují jen v souvislosti se svými středověce zastaralými pohledy na antikoncepci a mezilidské vztahy. Dnes se hodně hovoří o tom, že stát by měl dát církvi i kompenaci za to, že kněží už nebudou placeni státem...Proč? Vždyť Krista ani apoštoly také nikdo neplatil. A kněží by alespoň mohli chodit do normálních zaměstnání, pracovat v továrnách, bankách, podnikat a šířit svými osobnostmi více světla i do té nejmateriálnější a nejzakrnělejší struktury. Představitelé církve by mohli i organizovat managerské semináře, kde by se naše současné, často ještě nomenklaturní kádry více učily lásky k bližním. A vždy v neděli i jiné dny by mohli pořádat bohoslužby všude tam, kde by jim to připadalo důležité - klidně i na pracovištích a na vrcholcích hor. Církev bez majetku by také jistě přestala dbát na vytváření postav mnohdy nezvládajících celoživotní nepřirozený celibát a ženatí kněží by také nacházeli daleko více témat ke komunikaci s ostatními lidmi.

Někteří také tvrdí, že církev potřebuje majetek na „dobročinné“ účely. K čemu nám to ovšem je, když jednají podle mne jen podobně jako další vypočítavé organizace, které nás nekřesťansky odírají – viz. ČEZ či Telekom a zakládají pak k zlepšení svého jména „nadace“. 

Církev pak dá jako ony známé, výše uvedené firmy 2 procenta a spíše méně z naskromážděných peněz na „charitu“. Podle mne má taková činnost daleko více reklamní než skutečný význam, činnost tohoto typu již je dnes daleko efektivněji schopen dělat stát, navíc pod občanskou kontrolou. Pokud se usoudí, že např. sestry nějakého řádu dělají práci v hospicech oddaněji než normální sestry, není důvod do některých zařízení tuto službu od církve neobjednat.

Že musí církev opravovat kostely také není argument, protože některé mohou být označeny za státní památky a dostávat podporu stejně jako hrady či galerie, jiné méně významné si církev bude muset udržovat z darů věřících. V ČR by se jistě našla celá řada jiných hnutí, kterým na svatyně nikdo nepřispívá. Zde bych byl pro podobný systém jako v Německu, že člověk může nějakou část svých daní přesměrovat na církev. S tím ovšem, že občané by si mohli vybrat posílat tuto část i jakémukoliv jinému hnutí či církvi s religiózním přesahem. Včetně hnutí Hare Krišna a „Spolku za úplný ateismus“ Sisyfos (toto je podle mne také jistý druh náboženského fanatismu).

Církev katolická se tisíce let všemi prostředky snažila lidi donutit jí věřit a sloužit, abychom byli spaseni, evidentně však ve svém díle příliš nepokročila. Je tomu možná tak i proto, že sama nedodržovala vzory církve z období Kristova života. Proto teď my, občané ČR máme jedinečnou šanci pomoci církvi a jejím představitelům v cestě do Božího království. Nevydáním požadovaných miliard je zbavíme jednoho z hlavních hříchů - honby za mamonem tohoto světa a také toho, co zacházení s ním přináší. Můžeme si být jistí, že nejeden biskup pak po několika směnách v továrně proleze uchem jehly daleko spíše, než velbloud.

Zároveň bych rád dodal, že vláda Václava Klause už nás přišla na několik set miliard v 90. letech. Není důvod, proč by nás měl stát dalších 230 miliard, které by bylo třeba nasypat KDU-ČSL za jejich hlasy pro jeho znovuzvolení na Pražský hrad. Domnívám se, že v dotyčné situaci by měli všichni poslanci jiných stran jednoznačně volit protikandidáta, v opačném případě být stíháni za další tunelování peněz nás všech.