29.3.2024 | Svátek má Taťána


SPOLEČNOST: Pěstounská péče na přechodnou dobu?

12.12.2011

Stát připravuje nový systém pěstounské péče, tentokrát profesionální. Výsledkem tohoto systému by měl být velmi rychlý zánik kojeneckých ústavů a následně dětských domovů. Je tu ale několik problémů a já se je pokusím popsat.

V první etapě se chce stát zaměřit na zrušení kojeneckých ústavů tím, že, jak se sám vyjádřil, zřídí armádu profesionálních pěstounských rodin na přechodnou dobu. Podle mého odhadu jich bude potřeba vzhledem k počtu dětí kolem 700. První problém je již v tom, že stát sice avizuje, že armáda bude profesionální, ve skutečnosti ale bude jen poloprofesionální. Stát totiž bude platit jen jednoho pěstouna v rodině, druhý bude chodit do práce.

Naši novou armádu pěstounů tak čeká skutečně tvrdý přijímač. Do rodiny připutují děti v kojeneckém až batolecím věku. Tady je místo na důležité upozornění. Ty děti nebudou žádní blonďatí andílci s bianko maturitním vysvědčením v zavinovačce. Budou to často děti alkoholiků, prostitutek se syfilidou, kriminálníků, feťáků, romské, retardované, zdravotně postižené, hyperaktivní, s Downovým syndromem, autisté, epileptici, s ADHD atd. Jejich náhradní rodiče budou naštěstí zodpovědně vybráni a kvalitně připraveni týmy odborníků, kterých máme naštěstí dost, jako ostatně v každém oboru. Pozoruhodné ovšem je, že ti, které považuji za skutečné odborníky a bez jejichž pomoci bych se v žádném případě neobešel, jako například pediatři, při tvorbě novely osloveni nebyli a s připomínkami se ozvali sami.

Je to vůbec zajímavá situace, jak se svět pěstounské péče dělí na pěstouny, kteří se o děti starají, a odborníky, kteří jim radí, jak to mají dělat. Ještě jsem nikdy neviděl, aby byl za odborníka označen pěstoun. Jen je trochu škoda, že tito odborníci, nejlepší z nás, se zpravidla sami nestávají pěstouny. To by ale zase neměli čas školit druhé a to by bylo ke škodě systému, takže je to vlastně dobře.

Pak nastane ten dlouho očekávaný den, kdy si domů rodina přiveze nového člena nebo rovnou sourozence. Tady může nastat lehký zádrhel, zaměstnaný partner na ten den, pokud se toho bude chtít zúčastnit, bude muset pamatovat s dovolenou, o víkendu jim v ústavu dítě nedají. To jim ale doufám řeknou již během školení. Dál už to bude běžná rutina. Jeden pomaže do práce, druhý se bude otáčet kolem dětí. Trochu je asi zaskočí, že děti se chovají vzhledem ke svým vývojovým postižením trochu neobvykle, třeba se sebepoškozují nebo se v nestřežené chvilce vykakají na zem a výkaly vymalují celý byt, s tím se ale u pěstounské péče počítá.

Dny budou plynout jeden jako druhý. Ten, co chodí do zaměstnání, se nebude moct dočkat, až přijde domů, jak uleví svému partnerovi, kterému děti neusnuly celou noc, a k tomu stihne opravit všechny škody napáchané v jeho nepřítomnosti. O víkendech se budou moci prostřídat a odpočinout si. S jinou pomocí nebudou moci počítat, zpravidla to budou lidé ve středním věku a starší, a tak prarodiče už moc fungovat nebudou. Je tu sice ze strany státu hezká idea o odlehčovacích službách, které chce stát zřídit, ukažte mi ale něco, co stát zřídil, ono fungovalo a nezvrhlo se jen v nepřirozený tok peněz. Zde jsem opravdu skeptik.

Kamarádi začnou pomalu odpadávat z jejich života, i když ze začátku se dveře netrhnou a každý bude chtít to rodinné štěstí vidět. Pak se ale známí vrátí ke svým kolům, lyžím, plážím, restauracím a podobně a nastane čas osamění. Naštěstí však nebude úplné. Naši pěstouni získají řadu nových přátel, téměř členů rodiny, ze strany biologických rodin, s nimiž budou muset spolupracovat, a možná si taky padnou do oka se sociálními pracovníky, kteří budou navštěvovat pravidelně jejich domov a kontrolovat, jestli to dělají dobře. Jen nevím, jak to bude v případě rodičů umístěných v nápravných zařízeních. Jestli budou dostávat vycházky nebo za nimi budou pěstouni s dětmi dojíždět do místa jejich dočasného pobytu.

V tomto období se nejspíš dostaví první velká krize, kterou způsobí několik faktorů. Prvním bude ten, že rodina zjistí, že je vzhledem k objemu odváděné práce značně finančně podhodnocena, má co dělat, aby se uživila, a stát to vůbec nezajímá. K tomu nepřidá skutečnost, že jejich děti budou značně problematické a s jejich problémy jim nikdo neporadí. Zato budou ve zvýšené míře kontrolováni a kritizováni. Zjistí, že již nebudou mít ani jeden den volna na odpočinek a na vlastní zájmy mohou zapomenout. Když ten, co se stará o děti, onemocní nebo se zraní, druhý si bude muset vzít v práci dovolenou a nedej bože, aby nemoc byla delší než dovolená. Vlastně tady se pletu. Vždyť děti se budou moci na přechodnou dobu přesunout do jiné pěstounské rodiny, která bude zrovna bez dětí. No ale co v případě, že do té rodiny budou potřebovat umístit jiné dítě? Nic se neděje. Přesunou se zase jinam. Bude to jak ve filmu Kulový blesk. Tak mě napadá, jestli by se tomuhle nedalo předejít tím, že by byli profesionálními pěstouny oba partneři. Ale asi by to lepší nebylo, když na to nepřišel ten tým odborníků, který na reformě pracuje.

A tak uplynou nejdéle tři roky – nejdelší doba, kdy děti budou moci v takové rodině být. Co s nimi bude dál? Je několik možností. Jejich vlastní rodina se vzpamatuje, přestane fetovat či poskytovat sex za peníze, začne pracovat a vezme si je domů. Nebo si je někdo vezme do adopce, i zde jsem ale vzhledem k výše uvedenému poněkud skeptický. Tak přejdou k jiným pěstounům, kteří nebudou na přechodnou dobu, a ti s nimi, podotýkám, že za menší plat, prožijí jejich krásné puberty. Pravda, trochu nelogické stěhování mezi pěstouny, ale zákon je zákon a vymysleli ho odborníci (zajímalo by mě, jak by zákon připomínkovaly děti, které něco takového postihne). Poslední možnost, která nám zbývá, je vlastně takový průjezd jednosměrkou z opačné strany. Pro děti se nikdo nenajde, a tak půjdou do dětského domova. Bude to trochu naruby, pěstouni dají děti do ústavu, jinak to ale nepůjde.

Pokud to někdy náhodou vyjde, z rodiny odejdou všechny děti ve stejnou dobu a doma se rozhostí ticho. Konečně bude čas na to vyjet si s partnerem po letech na společnou dovolenou. Ale ouha. On ji již celou vyčerpal ve dnech, kdy byl placený pěstoun nemocný, kdy musel jet s jedním dítětem na vyšetření a druhé muselo zůstat doma - a že těch vyšetření s problémovými dětmi je - a v řadě dalších podobných případů.

Dalším, z mého pohledu poměrně rizikovým faktorem je to, že v takové rodině na přechodnou dobu se budou pořád střídat mimina. Neumím si představit, že by u nás doma byly v rodině dejme tomu dvacet, třicet let pořád děti do tří let. Zcvoknul bych se z toho.

No a potom přijde den, kdy například pětapadesátileté pěstounce, která začala ve třiceti, řeknou psychologové nebo úřady "děkujeme, odejděte, už jste na to moc stará a opotřebovaná". Na rozdíl od politiků bude muset naše pěstounka poslechnout. Začne si hledat zaměstnání a bude při tom vykazovat pětadvacetiletou praxi v zacházení s miminy a batolaty. Kojenecké ústavy, kde by ji mohla uplatnit, již nebudou, a tak se bude muset porozhlédnout jinde. Řekl bych, že ji čeká docela zajímavá perspektiva posledního desetiletí profesního života.

Co tím vším chci říct? Připravovaný systém se mi nezdá. Rozhodně považuji za nesmysl přechod dětí mezi pěstounskými rodinami nebo z rodin do ústavů. Když se zkrátka nenajde cesta jak dítě adoptovat nebo poslat zpátky do vlastní rodiny, mělo by zůstat, kde je. Ono totiž kašle na naše systémy vymyšlené odborníky a odmítá jim podřídit své pocity, stejně jako se na názor odborníků vykašlaly letos na jaře stromy, kterým po jarních mrazech opadaly listy a odborníci tvrdili, že již letos neobrazí.

Několikrát jsem napsal na MPSV, že nabízím naše dlouholeté zkušenosti k vybudování funkčního systému. Jak to dopadlo, si jistě dokážete odpovědět sami. Přeji všem dětem hezké dětství po boku mámy a táty, byť "jen" náhradních, a armádě budoucích pěstounů hodně sil a pevné nervy.

Vysoká Srbská