Proč pěstounská lobby prostě nepředvede, že je lepší?
Proč si pěstouni prostě neřeknou, že jsou tak dobří, že kojenecké ústavy a dětské domovy vedle nich přirozeně zaniknou prostě proto, že se stanou zbytečnými? Proč je pěstouni vůbec vnímají jako konkurenci, proč je chtějí administrativně zrušit?
Příští týden bude Poslanecká sněmovna znovu rozhodovat o rozsáhlé novele zákona o sociálně právní ochraně dětí. Prezidentovo veto už několik týdnů vyvolává silné emoce, pěstounská lobby se od prvního okamžiku snaží vyvolat dojem, že prezident je nelida, který dává přednost výchově dětí v ústavech před individuální péčí. To je lež, samozřejmě, podlá a zákeřná.
Na úvod pár dokumentů:
- prezidentovo veto,
- úplné znění zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, s vyznačením změn prováděných novelou (podotýkám, že nejde o původní materiál MPSV, ale o mnou připravený podklad na základě platného zákona a Sněmovnou schválené novely),
- stanovisko České lékařské komory (z nějakého důvodu jsem zřejmě první, kdo je zmiňuje; asi proto, že se pěstounské lobby ani trochu nehodí do krámu a protože už z podstaty má tisíckrát větší váhu, než jakýkoli její článek či petice).
Rovněž by se nemělo zapomínat, že proti zákonu se postavil i Senát. Argumenty proti novele pak ve Sněmovně prezentovala zejména poslankyně Milada Emmerová. Profesí lékařka.
Takže:
- pro novelu: různé nevládní organizace, sociologové, vláda
- proti novele: lékaři, Senát, prezident republiky
*
A teď k věci:
1. Pro každé dítě je vůbec nejlepší, pokud může vyrůstat ve své vlastní rodině.
2. Pokud to není z nějakého důvodu možné, je pro ně nejlépe, aby bylo osvojeno, pokud možno do úplné rodiny (rozuměj otec a matka, tj. muž a žena).
3. Pokud není možné ani to, pak je dobré, aby bylo svěřeno do pěstounské péče.
V tomto pořadí.
Teprve pokud dítě nemůže ani vyrůstat ve své vlastní rodině, ani být osvojeno, ani se pro ně nenajde vhodný pěstoun, nezbývá, než
4. svěřit je do ústavní péče.
Tuto hierarchii Václav Klaus nijak nezpochybnil.
Pravda, ani ji v odůvodnění svého veta neuvedl, zřejmě proto, že ji považuje za naprostou samozřejmost a že ho nenapadlo, že se mu někdo pokusí podsouvat, že preferuje ústavní péči.
Důvod, proč prezident novelu vetoval, je v něčem jiném. Jednak nesdílí víru - ano, víru - že se pro všechny děti podaří najít včas pěstouny; jednak nerozumí až fanatické averzi vůči dětským domovům a kojeneckým ústavům a záměru tyto instituce úplně zrušit.
Ano, vím, že z konečné verze zákona toto vypadlo. (Naštěstí, protože při současné politické konstelaci bude veto vládními poslanci přehlasováno bez ohledu na obsah zákona, děti, neděti, je třeba držet stranickou linii, že...) Ale ta averze tu je, znovu a znovu byla patrná právě v reakci na prezidentovo veto. Ty snahy ústavy zrušit budou pokračovat.
Ptám se:
Proč všichni ti, kteří cítí potřebu ostatní přesvědčovat o takové samozřejmosti, že pro každé dítě je lepší individuální než ústavní péče, prostě s ústavy nesoutěží? Pokud se pěstounská péče dostane skutečně na tak dobrou úroveň, jaká je naplánována od 1. ledna 2013, pak přeci v duchu jejich vlastní logiky přestaneme ústavy potřebovat a ty zajdou samy na úbytě, pro nedostatek zájmu.
Proč tedy ta snaha je zrušit? PROČ?
Kde se v lidech, kteří se zaštiťují dětmi a považují se za nejlepší odborníky na jejich výchovu, bere taková agresivita?
A proč tak spěchají a tlačí na pilu?
Kdybych napsal: "pěstouny je třeba vyhubit, protože děti patří k rodičům, rodinná výchova je pro ně lepší" - byla by to pěkná blbost, že ano? A není to náhodou na stejné úrovni jako tvrzení, že je třeba zrušit kojenecké ústavy a dětské domovy, protože pro děti je lepší pěstounská péče? Viz hierarchie výše uvedená.
*
Dlouho jsem váhal nad tím, co teď udělám. Budu citovat ze dvou z celé řady mailů, doručených do prezidentské kanceláře a vyzývajících prezidenta republiky k vrácení zákona. Cituji z nich proto, že lidé s těmito názory v médiích příliš prostoru nedostali, či přesněji - nedostali prostor vůbec žádný; nicméně prezident vzal v potaz i jejich postoje:
"Žijeme v Anglii: můj český manžel a naši dva adoptovaní synové z Čech ... Našim klukům byly 3 roky v době jejich adopce ... Strávili celý svůj život v jednom dětském domově v ... . Ano, doba přizpůsobování se byla dlouhá a ano, rozvoj kluků (emocionální, sociální a fyzický) byl odlišný od dětí, které se narodí do funkční rodiny. Nicméně, naši kluci zapadli relativně rychle do našeho rodinného života a 11 let se jim daří dobře. Když se ohlédneme zpátky, upřímně připisujeme jejich úspěšnou integraci do naší rodiny faktu, že předtím znali jen jeden domov - dětský domov - jedna pravidla, jeden denní režim, jednu skupinu důvěrně známých pečovatelů, jedno známé prostředí a jedny děti. V takto raném věku byla stabilita klíčová."
A druhý, bohužel mimořádně smutný mail:
"Jsme rodiče těžce postižené holčičky. Naše .... se narodila ... jako jedno z dvojčat. Při porodu vykrvácela, došlo k těžkému poškození mozku. Dnes je jí 7 let, je apalička - její stav se dá popsat slovy "leží a dýchá". Rok a půl jsme se o .... starali doma, bylo to opravdu velmi vyčerpávající i proto, že zároveň s ní bylo doma i její dvojče (naštěstí zcela zdravé). Měla obrovské problémy - neustálé křeče, zvracení, zástavy dechu. Neměla ani sací reflex, to nám lékaři ani neuznali za vhodné povědět. Proto jsme ji krmili z láhve, dnes můžeme být rádi, že nám při vdechnutí potravy neumřela v náručí. Nechceme soucit ani lítost, chceme jen realisticky popsat, jak vypadá péče o takové dítě. Večer je člověk vyčerpaný a přesto se bojí usnout hrůzou, jestli dítě bude ráno živé. Po roce a půl takového života po totavirové infekci se přidala i těžká epilepsie a po dvou měsících v nemocnici, kdy ... prodělala celkovou sepsi, nám lékaři doporučili, ať ... svěříme raději do péče odborníkům. Domácí péče je pro ni příliš riskantní. ... nikomu nepřeji, aby musel řešit takové dilema. Tak se naše ... octla v dětském centru .... Dnes po 5 letech pobytu ... můžeme říct, že jedině toto rozhodnutí a možnost adekvátní péče o naše dítě nás zachránilo. Máme ještě další zdravé děti a ty díky tomu vyrůstají v normálním prostředí jako psychicky nenarušené osobnosti, což si neumím představit, kdyby ... vyrůstala doma. I my, rodiče, díky tomu žijeme relativně normální život. Můžeme chodit do práce, věnovat se i zdravým dětem, "pouze" 2x týdně jezdíme za ... 50 km na návštěvu.
Náš život se částečně vrátil do normálních kolejí, ale najednou ouha - všechno je jinak. PhDr. Macela (náměstek ministra Drábka - P.H.) přijde bez jakékoliv porady s odborníky s nápadem zrušit tato jediná zdravotnická zařízení, ve kterých takové děti mohou dlouhodobě pobývat a rázem se rodiny, které jsou na tom podobně jako my, ocitají v neřešitelné situaci. Ústavy sociální péče neposkytují lékařskou péči a o takové dítě nejsou schopné náležitě pečovat. Na druhé straně nemocnice odmítají takové pacienty přijímat, protože se zaměřují na akutní péči a nemocniční lůžko je několikanásobně dražší než lůžko v dětském centru. ...
... takže by se dalo říci, že jsme schopni se starat o postižené dítě. Ano, to jsme, ale pouze do určité míry. Jsou děti s takovým druhem postižení, pro které je paradoxně domácí péče hazardováním s jejich životem. ... ... ... Máme pocit, že pro některé vládní úředníky představa těžce handicapovaného dítěte končí u malého vozíčkáře navštěvujícího základní školu za doprovodu osobního asistenta."
Tolik dva maily, dokonale vystihující dvě hlavní obavy z rušení kojeneckých ústavů a dětských domovů: První, že zde stále budou děti, o které se nebude mít kdo postarat - jejich jedinou alternativou bude dlouhodobý, v podstatě celoživotní, nákladný pobyt v nemocnici. Druhou, že děti půjdou z rodiny do rodiny, od pěstouna k pěstounovi.
Tyto obavy zatím nikdo nevyvrátil. Nikdo nezaručil, že pěstounů bude dost, že budou skutečně kvalitní (odbočka: jak kvalitní asi může být pěstoun, na jehož "zacvičení" se předpokládá 42 hodin školení, tj. týdenní kurs?). Nikdo nezaručil, že se nebude opakovat stejný kolaps jako začátkem roku při reorganizaci Úřadů práce. Vše to zavání nejen nadšenectvím, ale i amatérismem, prostě budeme problémy řešit zase až za pochodu ... jenže tady nejde ani o nedočkavé řidiče toužící odjet se svým novým autem na dovolenou ještě letos, ani o důchodce doufající v důchod ještě před smrtí (důchodci, prosím, promiňte), ani o postižené snažící se dostat dávku z bankomatu, tady jde o ty vůbec nejbezbrannější, tady jde o děti. A na těch by si stát mohl své reorganizace metodou pokus - omyl odpustit. Aspoň v tomto jediném případě. Pěkně prosím. Zkuste jednou jedinkrát zapomenout na stranické legitimace a befely z grémia a přitom to nebrat jako útok na vládu.
P.S. Titanik byl prý taky nepotopitelný, asi proto na něm bylo málo záchranných člunů...