Neviditelný Pes

SPOLEČNOST: Peroutka neobdivoval Hitlera jako gentlemana

14.2.2020

Měl jsem sen jako živý: jdu po ulici a najednou, hle, ve výkladní skříni antikvariátu na poličce vpravo uprostřed se skví knížka Lupič gentleman. Rychle jsem si ji vyfotil, abych měl doklad: za čerstva se s tím objevem pochlubím, jenže pak už ji prodanou nikdo nenajde a já budu osočen ze lži na adresu Arsena Lupina a soudně přinucen národu se omluvit. Probudil jsem se zpocen.

Tak už je to zase tady! Ostatně dalo se to čekat: náš pan prezident vypadá na fotografiích tak, jak vypadá, tedy líp než kdykoli předtím, a dál nám poskytuje potěšení (či záchvaty vzteku, dle ct. libosti) poslouchat dlouhé, z hlavy pronášené proslovy, jimiž zcela programově vytáčí jak „protivné“ politiky, kteří si budují image lidových řečníků především na základě fungování čtecího zařízení, tak i řady těch novinářů, kteří něco podobného myšlenkami bohatého nedají dohromady ani po několikahodinovém vysedávání u počítače.

Dramaticky odhalené velké nic

Článek Hitler je gentleman, jenž byl zmíněným MZ viděn otištěný kdysi kdesi vlevo dole, se vrátil. Trapné téma, které ovšem tak bezpečně a výrazně přebije ta závažnější. A že jich je.

Nutno ovšem objektivně dodat, že si to Miloš Zeman zavinil sám svým vystoupením na konferenci Let My People Live!, pořádané v lednu 2015 u příležitosti 70. výročí osvobození koncentračního tábora v Osvětimi. Se smrtelně vážným obličejem a dramatickým přednesem, připomínajícím majstrštyky divadelního barda Václava Vydry staršího, tehdy slavnostně sdělil světu takové bohapusté nic, jako že vedoucí prvorepublikový novinář Ferdinand Peroutka napsal (údajně oslavný) článek Hitler je gentleman. A to je pravda, neboť on sám ho před časem viděl otištěný „vlevo dole“. Což se ovšem ukázalo (i když pořád ne ještě definitivně) jako „nehorázná lež“ takových parametrů, že se za ni i hlava státu musela řadové vnučce pečující o odkaz prapředků (byť ne obou dědů) omluvit.

O jakou lež však jde? Za co se omlouvat? Že ten článek neexistuje, resp. že ho nikdo nenašel? A hledali rádcové, Ovčáčkové, Mynářové a opoziční investigativci v jednom šiku i někde jinde, neřkuli všude možně? Nejen v týdeníku Přítomnost, jehož byl Peroutka šéfredaktorem. Hledali třeba i na stránkách Lidových novin, jejichž byl až do roku 1939 rovněž politickým komentátorem a do nichž napsal desítky článků?

Dejme tomu, že jsem se stal účastníkem zajímavého sporu kolem napadení krotitele medvědem v cirku třeba Svět, zatímco k němu ve skutečnosti došlo v manéži cirku Václav. Ten, kdo zastával první verzi, lhal nebo se jenom spletl? Má se snad proto omluvit svému oponentu, nebo přímo vedení osočeného cirku? Já sám jsem jednou tvrdil, že když už dost dávno Dukla Jihlava porazila Spartu o pět gólů, tři z nich dal sám Jiří Holík. Omyl, dal jen dva – jsem snad proto lhář, jenž by měl rodině Holíkovým poslat omluvný dopis? Když si někdo po letech vybaví, že viděl někde něco otištěného, třeba i vlevo dole, znamená to, že lže, nebo se jenom mýlí?

Mohl být Hitler gentlemanem? Snadno

Podezírám Terezii Kaslovou, vnučku takto „postiženého“ novináře, že si žalobou na prezidenta jenom na úkor dědečka oprašuje svou pozapomenutou popularitu paní ex-primátorové. Položme si však kardinální otázku: mohl být Hitler pro Peroutku gentlemanem? A proč by ne? Proč by to o něm nemohl s klidným svědomím napsat jakýkoli prvorepublikový novinář? Kdo u nás věděl v roce 1933, kdy se stal říšským kancléřem, o budoucím fýrerovi něco špatného? A kdo je vůbec gentleman, co je to za kategorii?

Starší Slovník cizích slov (1981) uvádí, že jde o „člověka povahově čestného, bezvadného zevnějšku a vybroušeného chování, příp. pána vůbec“, zatímco současná Wikipedie klade na „gentlemana“ ještě menší nároky: „Muž z urozené rodiny nebo vyššího sociálního postavení, vybraného chování, chovající se zdvořile a čestně. Často je však za džentlmena označován i pouze společensky oděný muž, tedy ani urozený, ani zdvořilý, přičemž vznikají spory, zdali vůbec takto může být nazýván. Slovo podobného významu je kavalír.“ Nikde ani slůvkem nezmíněno, že gentleman musí být právě ten, s nímž je možné se kdykoli na čemkoli čestně třeba jenom podáním ruky domluvit, pravdomluvný, charakterní, držící slovo, noblesní, přátelský, korektní, nezáludný, neagresívní a kdoví co ještě.

V jednom filmovém dokumentu z Orlího hnízda je k vidění Hitler pomáhající do kožichu pí Göringové – není to snad typický rys gentlemanství? Je však tímto běžným gestem každý automaticky pasován na reprezentanta morálky? (Moralitas z lat. mrav, zvyk, obyčej, celková představa správného společenského jednání ve společnosti.) První republika měla mezi společenskou smetánkou nejrůznějších vyhlášených gentlemanů jak naseto, mnozí nás dodnes baví ve filmových veselohrách: pánové s cylindrem, bílá šála kolem krku, monokl, nablýskaná perka, elegance sama. Nebudu jmenovat, protože si jich jako herců vážím, ale co ta druhá strana mince, to jejich všeobecně propírané amorální civilní soukromí? Bohémství, drogy, alkohol, promiskuita, věru nic příkladného.

Schizofrenní situace Terezie Kaslové

Má to složité, to je třeba na vysvětlení uvést. Nemá totiž jenom jednoho dědečka, k němuž se hlásí a vnucuje ho veřejnosti jako bezpříkladnou novinářskou morální autoritu. „Památku“ toho druhého naopak tím výrazněji opomíjí. Richard Bienert, dědeček z otcovy strany, byl totiž jako člen Národního souručenství (založeného hned po okupaci jako jediné povolené politické hnutí) protektorátním ministrem vnitra (leden 1942 – květen 1945) a krátce i předsedou vlády (leden – květen 1945). Za své služby jako jeden z cca 30 kolaborantů obdržel nejvyšší protektorátní vyznamenání Svatováclavskou orlici I. stupně se zlatým věncem. Již 5. května však byl revolučními gardami zatčen a rok poté Národním soudem za kolaboraci s nacisty odsouzen ke třem rokům vězení, byť mu původně hrozilo doživotí.

Dobrovolné občanské Sdružení F. Peroutky (místopředsedkyně T. Kaslová, mezi členy aby nechyběl Petr Pithart) založila ke 100. výročí narození tohoto významného českého novináře a publicisty jeho cenu, jejímž smyslem je zvýšení prestiže novinářské a publicistické práce a profese. Uděluje se každý rok k 6. únoru, dni narození Ferdinanda Peroutky. V současnosti je generálním partnerem SFP starý známý a veřejnosti obšírně komentovaný Nadační fond nezávislé žurnalistiky, pod jehož zřejmě finančním deštníkem se dosavadní držitelé ceny grupují – slovy Karla Poláčka – výhradně jako „Hoši, co spolu chodějí“. A mě v této souvislosti napadá: není těch oceněných málo? Co druhý děd, jenž se rovněž zapsal do dějin českého národa? Taková cena Richarda Bienerta, tentokrát pro novináře kolaboranty, by jistě byla vítanou protiváhou té první. A ne že by adepti na ni nebyli.

Ano, byl to veřejně vyjádřený obdiv

Ale zpět k oné Peroutkově fascinaci fýrerem. Z článku Hitler byl gentleman, i kdyby nějaký existoval, by to nevyplývalo, zatímco z řady článků dalších zcela evidentně. Nebudu se opakovat, uvedl jsem je i v delších citacích a s uvedením pramenů už před rokem v Neviditelném psu (18. dubna, zde). Nechám si na závěr jediný, vyslovený Peroutkou 26. dubna 1939, tedy jen pár týdnů poté, co nad Pražským hradem zavlál haknkrajc a sídlo českých králů „poctil“ svou návštěvou Hitler: „Německý vůdce stanul na onom významném rozcestí, kdy snad z vůdce národa se stává vůdce národů.“ Těžko v tom hledat nějaký jiný smysl. V Peroutkových očích a v jeho přesvědčení se prostě Adolf Hitler nestal bezohledným okupantem, ale naopak samozvaným vůdcem národů. Též našich, jež poté hitlerismus krutě porobil, připravil o vlast, svobodu, suverenitu, o tisíce spoluobčanů.

Konečně smutná hlavní postava celé frašky (termín novináře Slomka), rozhořčená vnučka Terezie Kaslová, jež využívá všeho kolem ke svému zviditelnění, by měla, vedle automatického stažení žaloby na prezidenta Zemana, převzít morální odpovědnost za konstatování svého praotce, že Hitler se hned po okupaci stal z vůdce jednoho národa vůdcem národů dalších. Měla by se veřejně omluvit alespoň tisícům českých, moravských a slezských rodin, jimž Peroutkou veřejně nabídnutý Vůdce tragicky poznamenal celý život.

Nu, od mé loňské dubnové výzvy se neomluvila, co taky reagovat na pouhou jednu výzvu nedůležitého občana, jemuž nestojí za to kvůli takovému byť nehoráznému tvrzení podávat trestní oznámení či snad žalobu. Neomluvila, asi v tom se slavným dědem souzní. Neomluvila, ale dál útočí na prezidenta, aby se omluvil on. Vždyť vyskakovat si na nejvyššího představitele státu patří dnes ke všeobecným představám o fungování demokracie. Terezie Kaslová by měla za svou prostořekost platit, i když jenom za advokátní služby. A potom se sama omluvit, znovu ji k tomu vyzývám. Za řeči prvního dědečka, za činy druhého nemůže.

A přitom suma-sumárum nejde výhradně a jenom o Miloše Zemana. Nějakému trestnímu oznámení či dokonce žalobě, vymyšlenému, nepravdivému, zákeřnému může v této atmosféře překroucené polistopadové demokracie čelit každý. Je směšné připomínat udávající domovní důvěrnici minulé éry, když tu svou současnou můžete potkat na každém rohu.



zpět na článek