... ale asi sis všiml, že jsi trochu jiný než my. To proto, že nejsi náš. Asi takhle nějak budou muset rodiče zdůvodňovat předškolním dětem, že jsou adoptované.

Mezinárodní organizace, které chrání práva dětí, přiměly Českou republiku, aby do svého práva zakomponovala "právo na pravdu". Tento zákon ukládá rodičům povinnost svému adoptovanému dítěti ještě před nástupem do školy tuto skutečnost říct, v budoucnu by se dítě ještě navíc mělo dozvědět, kdo jsou jeho praví rodiče.

"Předškolák to přijme, protože má své rodiče, kteří se o něj starají. Nezajímá ho jiný člověk, který žije daleko. Naopak puberťák by utajení důležité zprávy mohl rodičům vytýkat," říká dětský psycholog Václav Mertin. Podle nového zákona by dítě mohlo v dospělosti své adoptivní rodiče žalovat, že mu adopci zamlčeli.

Považuji to za další ze zbytečných norem. Proč se to nenechá na adoptivních rodičích, kteří své adoptované dítě vychovávají s láskou? Proč zase musí někdo někoho nutit dělat věci, u kterých není jasné, zda jsou či nejsou pozitivní. Ano, dětští psychologové a odborníci jistě mají svou pravdu, ale ta může být leckdy na hony vzdálená realitě.

Jednou vyprávěl otec, jak jeho kolega v práci měl trochu živější dítě a právě kvůli neposednosti školáka byl pozván na "výchovnou radu" či jak se to za totality jmenovalo. Tam mladičká dětská psycholožka začala tátovi od tří dětí radit, jak má své dítě vychovávat. To onen otcův kolega nevydržel a otázal se, kolik že dětí vychovala ona.

Odpověď byla jednoduchá, ani jedno. Na to ji otcův kolega poslal tam, co slunce nesvítí, s doporučením, že až bude mít sama zkušenosti s dětmi, ať radí jiným, a odkráčel. Od té doby prý měl klid a škola si jej už nikdy na podobnou seanci nepozvala.

Něco podobného mi přijde i v tomto případě. Pokud rodiče nechtějí říci svému dítěti, že je adoptovali, je to jejich rozhodnutí. Ne každé dítě je ve věku pěti let zralé na to, aby se takovou skutečnost dozvědělo, nehledě na to, že rodiče mají někdy i zájem na tom, aby se o tom dítě nedozvědělo.

Je neuvěřitelné, jakými cestami se ubírají myšlenky různých organizací a jejich nikým nevolených představitelů, které diktují vládám na celém světě, co je jediné správné a jak se má postupovat a běda, pokud nebude po jejich. Jako by nestačila Evropská unie se všemi svými normami a směrnicemi.

EU například nyní řeší normu určenou pro kadeřnice. Ty podle této normy nesmí mít boty na podpatku, nosit šperky, hodinky a snubní prsteny. V odůvodnění je krásná věta: "Abychom přispěli ke zdravému a vyváženému mentálnímu prostředí, zaměstnavatel by měl zajistit pečlivou přípravu práce a pracovní organizace (odbory) přispět k optimalizaci zdrojů a předcházení emocionálních kolapsů."

Sami bruselští byrokraté připustili, že sami neví, co je touto větou vlastně myšleno, ale prý to bude asi "něco jako omezení pracovní doby". Evropská komise většinou podobné návrhy akceptuje, jestliže se na nich shodnou sociální partneři, tedy odbory se zaměstnavateli. A tento měsíc má být podepsána dohoda mezi skupinou majitelů kadeřnických salónu EU Coiffure a odbory UNI-Europa Hair and Beauty. Právě tyto organizace jsou sociálními partnery EK, která posléze předkládá návrhy zákonů.

Také vám to přijde absurdní? Oba nápady jsou dle mého skromného názoru pitomé. Jak ten, že rodiče musí sdělit dítěti, že je adoptované, tak ten, že kadeřnice musí předcházet emocionálním kolapsům. Vůbec bych se nedivil, kdyby někdo přišel s nápadem, že adoptované děti musí být viditelně označené, a norma, kolik smí kadeřnice za den ostříhat hlav.

Právě takovéto zásahy do běžného života jsou ubíjející. Z lidí se dělá nesvéprávná masa, které musí být diktováno i kdy má jít na toaletu. Co to raději ponechat na lidech, ať se rozhodnou sami? Proč pořád musí být někdo, kdo chce ostatním nařizovat každý krok? Jako by těch problémů v normálním životě nebylo dost...

Převzato z Polanecky.blog.idnes.cz se souhlasem autora