Děkanka Fakulty sociálních věd Alice Němcová Tejkalová pozvala při příležitosti výročí listopadových událostí k diskusi šéfa Státní bezpečnosti. Už jsme opravdu v Absurdistánu?

Jak se dalo předpokládat, generál Alois Lorenc v této diskusi relativizoval svůj podíl na činnosti Státní bezpečnosti, údajně o spoustě věcí nevěděl, minulý režim nebyl špatný atd. Vyhnul se odpovědi, jak to bylo se skartací dokumentů StB, jaká byla ingerence sovětské KGB atd.

Už samotná účast podobných jedinců ve veřejnoprávním prostoru je problematická. Je to na stejné úrovni jako hypotetická účast šéfa gestapa Heinricha Himmlera (pokud by se neotrávil po svém zatčení) na konferenci vězňů přeživších koncentrační tábory. Měřítko je jiné, princip je však stejný. Opravdu je správné umožnit těmto zločincům (kteří samozřejmě nikdy nikoho nezabili, nikoho netloukli a na nikoho nekřičeli), aby mohli své lži veřejně prezentovat?

Státní bezpečnost byl represivní aparát, jehož jedna složka pro boj s vnitřním nepřítelem byla známa všem, kteří měli na stav společnosti a její směřování jiný názor než komunistické vedení země. Výsledkem činnosti StB byli mrtví jedinci, stovky zatčených a uvězněných, desítky vyštvaných ze země, tisíce potomků „závadových“ lidí, kteří se mohli místo vysokých škol realizovat maximálně v geodetických službách. Dodnes žijí svědci, kteří měli s touto organizací bolestné zkušenosti.

Opět se společnost potýká s nedostatkem sebereflexe. Po pádu komunistického vedení nebyl nikdo potrestán za všechny ohavnosti, které tento režim napáchal. Miroslav Štěpán si odseděl dva roky, několik příslušníků StB, kteří byli usvědčeni svými oběťmi, dostalo jen směšné tresty nebo bylo pro dlouhý odstup od svých činů amnestováno.

V těchto lidech (a nejspíše i v jejich rodinném okolí) zůstává přesvědčení, že se toho až tolik nestalo. Koneckonců pěkná pense za dlouholetou službu vlasti to jen potvrzuje. Pan Ondráček starší - otec současného poslance za KSČM a nositele vyznamenání od Svazu bojovníku za svobodu - chtěl Prahu obehnat ostnatým drátem a vychcípat. Lze s úspěchem předpokládat, že podobný názor má dost lidí tohoto „zvláštního ražení“. Teď jim přijde naprosto normální, že jejich bývalý šéf svobodně vystupuje na půdě Alma mater.

V jiných lidech - těch, kteří byli uvězněni, mláceni, vyváženi za město v zimě jen v lehkém oblečení, lidech, kteří byli násilím deportováni za hranice vlasti, lidech, kterým bylo vyhrožováno odebráním dětí, dalším, kterým režim zařídil skvělou životní perspektivu v kotelnách atd. - zůstává vedle nízké pense (vždyť nepracovali pro blaho země, že) i pachuť hnusu v ústech, že podobné kreatury mohou klidně žít a dokonce své lži a apologezi režimu pronášet zcela bez uzardění a bez slova omluvy.

Odpověď na otázku v úvodu článku je jasné ne. Pokud byl režim natolik slabý, že se nedokázal s podobnými zločinci vyrovnat soudně tak, jak by bylo záhodno v každé normální společnosti, měli by kompetentní lidé na čele fakult či jiných vzdělávacích institucí mít natolik pevné morální zásady, aby je zcela eliminovali z veřejné scény a ještě deklarovali své pohrdání podobnými charaktery. Vždyť jde o pedagogy, od nichž se mladá generaci učí ujasňovat si své postoje.

Opravdu není demokratické, že ve veřejném prostoru bude mluvit sadistický bachař Alois Grebeníček a jeho oběť, každý po pěti minutách.