Neviditelný pes

SPOLEČNOST: Páteř národa, 1989 a Jan Palach

2.2.2019

Zlomení páteře národa je záležitost značně abstraktní, hrůzná a každý si ji představuje asi trochu jinak, nicméně obraz je zaveden, tak se ho držme.

K základnímu zlomení došlo dle tradice po Bílé hoře (i když zlé jazyky dnešních historiků tvrdí, že díky tomu dnes mluvíme česky a ne německy), pak byl přes tři sta let klid a až ve 20. století nastalo v páteři českého národa velké praštění obratlů.

Začalo to rokem 1938, ale je otázka, jak moc byla páteř zlomena, vždyť útok provedl mnohem silnější nepřítel a po jeho porážce se národ zase narovnal. Mnohem horší v tomto smyslu byl rok 1948, to jsme si vleklý a strašný malér způsobili z velké části sami a spolupracovala na něm podstatná část obyvatelstva. Pak přišel rok 1968, ale tehdy proběhlo lámání opět silou cizí mocnosti, i když za přispění a souhlasu jisté části domácích lidí. Vzpomínky, vydané knihy, to nás v době normalizace ovšem drželo a vytvářelo mýtus o nás a nepřátelích. Úplně nejhorší lámání páteře proběhlo pozvolna po roce 1989, protože tehdy se společnost rozložila a zmrtvěla zevnitř a páteř vlastně zmizela.

Přitom těsně po listopadu jsme náhle byli (kromě těch 14 % opravdových komunistů) jeden Národ, opojený svobodou a představou šťastné budoucnosti, milující svého vůdce Václava Havla. Nikdo nečekal ráj na zemi, lidé jenom chtěli svobodný, srozumitelný, spravedlivý svět a také nějakou pozitivní ideu, nejspíš umírněné vlastenectví. Začít se ovšem zcela logicky muselo vyrovnáním s minulostí, což znamená potrestání viníků, náprava křivd, ocenění hrdinů - bez vyřešené minulosti nemůže být budoucnost. Nejsamozřejmějším aktem mělo být postavení KSČ mimo zákon a potrestání všech, kteří se podíleli na strašných zločinech komunismu – ať už to byly tisíce zavražděných, statisíce uvězněných či jinak potrestaných a miliony pokřivených lidských osudů. Politici, soudci, estébáci měli skončit v dlouholetých žalářích bez ohledu na věk, tak jako tomu bylo v Německu při vyrovnávání se se zločiny nacismu. Alespoň morálně, avšak osobně a veřejně měli být odsouzeni všichni ti kádrováci, kteří si svými posudky přisvojili právo zasahovat do života lidí. Ale i obyčejní komunisté si měli uvědomit, že svým postojem podporovali zločinný režim, a kát se. Ostatně i lidé spojení s KSČ to očekávali, báli se a v té době by trest přijali. Nic z toho se ovšem nestalo. Občané státu obdrželi vzkaz, že zlo se netrestá, nemorálnost se vyplácí, slušný člověk „je za vola“. Ale na základě jaké morálky měl člověk pak dál žít?

Dobře si pamatuji, s jakou nevěřícností a úžasem jsme poslouchali zprávy o „přejmenování“ komunistů, o tom, že nejsme jako oni, a proto jim odpustíme. A ihned se objevilo tvrzení omílané dodnes, že by si založili jinou stranu. To už byla manipulace s veřejným míněním, vždyť každý soudný člověk chápe, že ztratit svou značku, historii, strukturu a program je pro stranu zásadní, protože voliči nezůstanou, rozptýlí se jinam, „ideály“ jsou ztraceny (jak vidno v jiných postkomunistických zemích). Také nastalo klopotné vysvětlování, proč z právního hlediska není možné KSČ zrušit – opět lež, prostě nebyla vůle a legitimizace KSČ proběhla už 23. 1. 1990 přijetím tzv. „malého“ zákona o politických stranách (15/1990 Sb.). Osobně jsem se tehdy jakožto bezvýhradný stoupenec Václava Havla domníval, že musí existovat další, utajované skutečnosti, kvůli nimž nebylo možné KSČ postavit mimo zákon. Ale – proč to bylo ve všech postkomunistických zemích možné, jenom u nás a v Rusku nikoliv?

Odpověď poskytl Petr Pithart, nejbližší účastník událostí, ve své knize „Devětaosmdesátý“

(podrobněji viz Petr Robejšek - Komunisté spoluvládnou díky sametové revoluci): „to nikoho ve vedení OF ani nenapadlo“ a „shodili bychom se tím“. Pithart to považuje za „sukus mé životní filosofie, jako extrakt mé disidentské zkušenosti, totiž že si myslím, že daleko lepší než je zakázat by bylo porážet je ve svobodných volbách...“. Člověk se musí štípnout, zda se mu to nezdá! Nikoliv zakázat a příkladně potrestat zločinnou totalitní stranu jako v Německu po válce, ale soutěžit s ní a tím ji naprosto legitimizovat! Ukázalo se, jak neuvěřitelně byla tato mocenská skupina kolem V. Havla zahleděna do sebe, jak ignorovala hrůzy 50. let, jak byla odtržena od mínění národa!

Václav Havel měl tehdy zdaleka největší kredit, popularitu a přesvědčovací schopnosti, v určité době se mohl chovat (a také se někdy choval) jako neomezený vládce. Zvolil si spolupracovníky, kteří jeho diskurz dále rozvíjeli. Celou oblast práva pak formovali bývalí komunisté Rychetský a Jičínský, ekonomiku bývalý pracovník Prognostického ústavu Václav Klaus (ten se potom nepředvídaně vyvinul), odmítnuti byli odborníci z řad exulantů. Není vůbec nespravedlivé, když rozhodující vliv na polistopadový vývoj přiřkneme V. Havlovi, což potvrzuje i jeho následná adorace v západním liberálním světě. Jenomže Moc a Sláva mají jednu protivnou sestřičku, která musí chodit škarpami, ale odehnat se nedá – Odpovědnost, a ta je stejně velká jako ty dvě předchozí.

V Havlově týmu levicových liberálů (toto označení je velmi realistické) byli i lidé s pravicovými názory, jak vyplývá z náznaků v rozhovorech, ale dostatečný vliv neměli. Zvítězilo Havlovo oportunistické řešení, v dané době nejméně problémové, zato zakládající dnešní rozpolcení společnosti. Dnešní marasmus má nezpochybnitelný základ v době po listopadu, kdy do morálního rozčarování a právního chaosu byli navíc Klausovou kupónovou privatizací (a ostatní podivnou privatizací) vypuštěni ekonomičtí dravci nebo přímo darebáci, většinou napojení na dřívější komunistické struktury. Pokud se vytřeštěný a někdy ožebračený občan tomu všemu divil, bylo mu bohorovně vysvětleno, že to je holt demokracie a když to nechápe, nezaslouží si svobodu. Tehdy V. Havel, zabývající se už hlavně lidskými právy v Tibetu a přebíráním čestných doktorátů, ztratil podporu většiny národa. ( Mimochodem - dnes je poněkud humorné, když titíž lidé V. Havla chvalořečí a zároveň protestují proti komunistům.) A vraťme se k páteři národa – ta v téhle době definitivně křupla, a to na hodně, hodně dlouho.

Po celou dobu totality bylo v naší zemi mnoho skutečných antikomunistů a bytostných demokratů, krásných silných lidí, nederoucích se k moci, kteří měli oči od toho, aby viděli, uši aby slyšeli, a rozum proto, aby chápali. Vedlo se jim špatně a většinou jsou neznámí, z těch známých si připomeňme mladé hrdiny bratry Mašínovy a Jana Palacha, z těch věkově starších Jana Zábranu, Miladu Horákovou, Karla Kryla. Kéž by si český národ tyto muže a ženy zasloužil...

V uplynulých dnech se připomínal Jan Palach. Když člověk pozoroval při projevech kariérní politiky a úředníky, jak s profesionálním výrazem odříkávají své fráze, nemohla mu neznít v uších Krylova Píseň neznámého vojína. Ve vzduchu ale visela otázka, za kterou by kavárníci zboulovali člověka do modra: Kdo vlastně zradil Palachův odkaz?



zpět na článek