Mazanost, úhořovitá kluzkost, nízké prospěchářství kontrastující s noblesou Josefa Luxe. Takováto hodnocení většinou dostával dnešní lídr křesťanských demokratů, když kritické publikum sledovalo jeho snahu udržet se za divoké jízdy na kobyle veřejné popularity. Jiří Čunek však nezná jen levné populistické triky, ale listuje také v odborné literatuře. Z ohnivých polemik mezi přívrženci multikulturního směru a stoupenci „sociálního přístupu“ kolem Tomáše Hirta a Marka Jakoubka si lidovecký harcovník vybral do své jezdecké brašny některé argumenty dvojice antropologů, upozorňující (za nesouhlasu romistů a multikulturalistů) na část tradic, které u některých Romů skutečně stojí v rozporu s tím, jak si Evropané představují otevřenou, demokratickou, humanisticky a sociálně orientovanou společnost. Čunek také nejspíš načetl leccos o tom, že demokratické strany, chtějí-li získat hlasy voličů krajní pravice, začnou používat jejich rozředěnou rétoriku. Těžko říct, zdali si zapamatoval i zbytek oněch pojednání, hovořící o tom, že výhodou pak je oslabení krajní pravice, nevýhodou ale to, že dotyčné demokratické straně posílené o xenofobní voliče se mohou nahnědlé bacily dostat pod kůži a časem též mezi členstvo a do programu.

Lidovecký šéf vyrazil na zteč podobně jako řada politiků na západ od našich hranic. I tam zní argumenty o podřízeném postavení žen v muslimských rodinách, o „vraždách kvůli cti“ prováděných bratry a bratranci tureckých a kurdských dívek, které se spustily s Němcem proti vůli familiérního klanu, o alžírských a marokánských pubertálních rabiátech, kteří po nocích rozbíjejí hřiště a klubovny zřízená pro ně pařížskou radnicí, o zaostalém nenávistném islámu, který na křesťanskou Evropu vystrkuje rohy z ponurých periferií západoevropských metropolí. Bývají však používány dvojím, úplně protikladným způsobem:

Vyslovují je jednak pracovníci nevládních organizací, feministky, novináři a ti politici, kteří chtějí některé autoritářské, asociální a diskriminační manýry určitých skupin přistěhovalců oslabit proto, aby se pokud možno co nejvíc imigrantů a jejich potomků integrovalo do společnosti. Přesně z těch samých problémů pletou ovšem někteří západoevropští politici a intelektuálové demokratického i ultrapravého ražení za potlesku zneklidnělých voličů bič na to, co se podle nich liší od „vyspělé“, „v křesťanství zakotvené“ evropské civilizace, co se prý integrovat nechce a nemůže, a proti čemuž je nutné stavět obranné zdi.

Asi by tudíž neprospělo věci popírat v jakési obranné křeči úplně vše, co černý dragoun na své cestě za slávou ze vsetínské maštale nyní hlásá. Cestu mu zkomplikujeme hlavně když se postaráme, aby se jeho kobyla už neměla na čem pást.

Text vyšel v listu Romano hangos č. 1-2 / 2008, vydávaném Společenstvím Romů na Moravě.