Když se laboratorně analyzují třeba vídeňské párky, pravidelně se zjistí, že obsahují méně masa, než uvádí ten který výrobce. Mají-li podle řezníka pětapadesát procent masa, pak to ve skutečnosti je o tři procenta méně, a u jiného to není uváděných sedmdesát, ale pětašedesát.
Když se objednává dovolená u cestovní kanceláře, ukážou fotky příjemného hotelu, útulných pokojů a výhledu na moře, ale na místě se zjistí, že bazén je v rekonstrukci, za hotelem vede frekventovaná silnice, zatímco výhled na moře je opravdu k dispozici - pokud se ovšem v ostrém úhlu vykloníte z balkónku. Pokud přitom vypadnete, pojistka se na to nevztahuje.
Někdo si kvůli titulku na úvodní stránce koupí noviny, aby zjistil, že článek má s titulkem máloco společného anebo že je vlastně vůbec o něčem jiném – a tak dál a podobně. Lékař vás nechá hodiny v čekárně, protože zřídit si knihu návštěv by obtěžovalo sestru a jeho zvonění telefonu objednávajících se pacientů - na úřadě, kam dorazíte v pátek po druhé hodině, se nedoklepete, protože na vteřinu přesně ve dvě zamkli – ostatně stačí se postavit před jakékoli ministerstvo nebo velký státní úřad minutu nebo dvě po konci pracovní doby a bude pro vás velkým štěstím, když vás nesmete dav opouštějící budovu stejným tempem jako při požárním poplachu. Poživatiny jisté firmy, která si nepřeje být jmenována, jsou zase baleny v lákavě velkých krabicích, aby kupující po rozbalení zjistil, že jsou naplněny z jedné třetiny čistým opavským vzduchem – a když svůj nový domek nedokážete vytopit ani za nic, ukáže se, že stavební firma nedala pod střešní konstrukci zateplovací vatu. Na druhé straně se ovšem přestanete divit, proč v zimě na okolních střechách leží sníh, a na té vaší ne.
Činí se ale i profesoři a vědci - stát se šéfem katedry a získat miliónové granty lze nejsnáze při široké síti známostí – jistý profesor AB tak získal za léta vědecké granty za 300 miliónů korun (samozřejmě se musel štědře dělit), zatímco pracovní úvazky jiných vysokoškolských učitelů mohou činit i čtyřiadvacet hodin denně. (Všechny uvedené příklady se opírají o skutečnost, pozn. aut.)
Výsledně je pak profesor AB otráven, že místo výhledu na moře má k dispozici malý balkónek, řezník vyrábějící vídeňské párky proklíná čas promarněný v čekárně toho lékaře, zatímco lékař v té chvíli kroutí hlavou nad nesmyslnými titulky na internetových serverech, studující syn majitele oné cestovní kanceláře se marně snaží získat konzultaci u vysokoškolského učitele, protože ten má dobře placenou přednášku někde jinde, majitel stavební firmy šetřící na zateplení se ošklíbá nad vídeňskými párky, když si spočítal, že kilo masa v nich ho vyšlo na tři stovky, zatímco opavská firma, která si nepřeje být jmenována, má zrovna arbitrážní řízení s dodavatelem krabic na balení jejich poživatin sice s dostatečným prostorem pro vzduch, ale mizerné kvality.
To všechno není tím, že bychom byli tak nemorální nebo snad s vrozeným sklonem k podvádění. Ve skutečnosti nejde o nic jiného, než co v podstatě tvrdí ekonomie, že totiž každý se zajímá především a hlavně sám o sebe. Adam Smith, její zakladatel, kdysi jmenoval pekaře a řezníky, ale platí to pro všechny ostatní. Nakonec je to odůvodněno i racionálně tím, že nikdo neznaná cíle, schopnosti a záměry těch ostatních, a také je znát nemůže. A také jako ti všichni další dává přednost většímu užitku před menším a menšímu množství práce za větší příjmy - a nikoli menším příjmům za více práce.
Aby se s tím něco udělalo, vznikají nejrůznější komise a státní inspekce a kontroly, udělují se pokuty, zahajuje se trestní stíhání – ale jaksi se situace nějak nelepší. Komise, inspekce a kontroly nás tedy zřejmě nespasí.
Tady je jediný skutečný lék – konkurence. O tu a především o tu, její zachování, rozšiřování a ochranu za pomoci rychlého a efektivního vymáhání práva, by se měl starat stát. Ne o zvyšování daní a výdajů, ne zabývat se kejkly s fiskální a jinou makroekonomikou, o níž se ostatně i ti profesoři bezvýsledně přou téměř osmdesát let. Stát a politici se mají především zabývat odstraňováním všech překážek ke vstupu do toho či onoho podnikání, ať už je uměle vytváří kdokoli: odbory, stavovské komory, svazy, které stále vznikají a sílí a po vzoru středověkých cechů zamořují podnikatelský prostor, a některé z těchto skupin organizovaného sobectví stát dokonce nařízením povinného členství výslovně podporuje. Takže existuje například i Cech obkladačů a Svaz pěstitelů vánočních stromků - a tak se možná dočkáme třeba i Svazu českých panen - a katolického Cechu panen na mateřské dovolené.
Tedy konkurence – neboli svrchovanost zákazníka. Jen ta spolehlivě ve většině případů zajistí, aby kdokoliv a kdekoliv nemohl zneužívat svého postavení a své pozice na trhu. To je to, co všem dohromady přinese prosperitu, kvalitu ve službách, kvalitu zboží – a nakonec i ten kvalitní párek.
Takové a podobné proklamace a výzvy jsou ovšem, víme to, zhusta naivní, protože právě ony kejkle se státními příjmy a výdaji jsou tím, co politikům vyhrává volby, vyhrávají je výdaje, a nikoli úspory, a jsou to právě úsluhy nejrůznějším zájmovým skupinám, odborům, svazům a cechům, které jim umožní získat moc.
Ale přinejmenším je dobré vědět, co vlastně a proč se děje, a při volbách se snad poohlédnout po jiných stranách a jiných politicích.