Tím pařeništěm nejsou genderová studia, ale vysoká škola života!

Humanitní obory jsou u nás ve srovnání se zahraničím krotinké. Čím líp jejich prostředí znáte, tím víc se divíte alarmistům.

Na Fakultě sociálních studií brněnské Masarykovy univerzity skončí „kontroverzní“ bakalářský obor genderová studia, jediný v Česku. Důvodem je malý zájem o studium.

Džendrstadýs byly po celou dobu svojí existence symbolem humanitních oborů destabilizujících „tradiční“ společenské uspořádání, a proto i oblíbeným fackovacím panákem konzervativců. Nad čerstvým hrobem teď prozradím, proč mi ta kontroverze přišla vždycky komicky nafouknutá. Gender studies ani další humanitní obory u nás totiž nejsou žádnou významnou líhní revolucionářů, ale jen chovnými stanicemi přemýšlivých ochránců statu quo, v nejradikálnějším případě jeho zdrženlivých reformátorů.

Sexismus v reklamě vadí, reklama ne

Nejviditelnějším dílem „lidí z okruhu brněnských gender studies“ je Sexistické prasátečko: anticena pro reklamy, které pracují se sexistickými stereotypy. Prasátečko má dva příznačné rysy. Za prvé, anticena je nejměkčí způsob protestu. Není to žádný lobbing za přísnější regulaci, natož výtržnická přímá akce poškozující něčí majetek; docela bych tipoval, že malým firmám typu Pila Pasák účast či přímo ocenění spíš ve kšeftě pomáhá než naopak. Za druhé, kritika sexistických stereotypů v reklamách je nejmělčí kritika reklamy a stereotypů v nich.

Organizátoři a organizátorky Prasátečka jsou k reklamám na banky neteční do chvíle, než v nich začnou mladí klienti Komerčky vrnět při svém prvním bankovním styku. Radikálové by měli jít – pardon – hlouběji: nepracuje přece úplně každá reklama na banku s nějakými stereotypy? AirBank přesvědčuje, že být svěží, mladý a neformální je lepší než být tlustý, starý a byrokrat. Česká spořitelna tlačí utopistický individualismus, podle kterého je možné a žádoucí „mít život ve svých rukou“. (Řekněte to lidem, kteří žádné ruce nemají.) A celý finanční trh jednohlasně přesvědčuje, že nejlepší je bydlet ve vlastním. Radikální požadavek by zněl: dost posilování jakýchkoliv stereotypů a umělých snů, inzerujte jen svoje ceníky!

Opravdoví revolucionáři by šli do plnejch: vždyť je celý marketing bank přetahující klienty tam a zase zpátky jen mrhání peněz a talentu. Zakázat! Banka nám stačí jedna, státní! – Možná si takový nápad napsal někdo na FSV nebo FSS do deníčku, ale že by z těch fakult sborově zněl, jsem si nevšiml.

Reálná prosystémovost myšlenek, které na první pohled působí protisystémově, byla mimochodem vidět i na kauze inženýra vyhozeného z Googlu za nesouhlas s firemní politikou na podporu diverzity. Častý argument jeho zastánců zněl: firma má podnikat a vydělávat, ne prosazovat genderovou nebo antirasistickou agendu. Ten argument ale opomíjel, že právě tahle agenda pomáhá Googlu podnikat a vydělávat. Jednak korporace vyzobává nejlepší mužské i ženské mozky z různých koutů světa a nechce dopustit, aby jakýkoliv potenciálně milionový nápad skončil v koši jen kvůli předsudkům vůči autorovi či autorce. Jednak nabízí své produkty miliardám uživatelů, z nichž většina patří k některé menšině, kterým se tedy vyplatí porozumět. „Genderové teorie“ v tomhle soustrojí globálního kapitalismu nejsou pískem mezi kolečky, ale motorovým olejem.

Kdo opravdu filozofuje kladivem

Zpátky do Česka, kde už odzoomujeme od samotných gender studies na jejich domácí fakultu. Založil ji Ivo Možný, troufám si říct jeden z největších českých konzervativních myslitelů nedávné minulosti. Děkanský dres si po něm navlékl Petr Fiala, později známý z fashion editorialu „nová tvář ODS u protiuprchlického plotu“; ideologickou basu drží i jeho pokračovatelé.

Dvakrát víc bakalářských studentů než „kontroverzní“ genderová a environmentální studia dohromady mají na téže fakultě studia bezpečnostní a strategická, taková Univerzita obrany light. Ta z nějakého důvodu za kontroverzní a ideologií nabitá považována nejsou, a zřejmě jen málokdo si je pod souslovím „humanitní obory“ vůbec vybaví.

Moje vlastní zkušenost se studenty žurnalistiky je, že velká většina z nich inklinuje doprava, a i těch několik málo posluchaček gender studies, které jsem učil, tíhlo spíš k libertariánství než socialismu. (Nevýznamný vzorek, uznávám.) Od žádného mladého žurnalisty jsem ještě neslyšel, že by chtěl s perem v ruce ničit kapitalismus jako Julius Fučík nebo Pavel Šplíchal. Většina mi říká, že by ráda dělala soušly, což neznamená socialismus, ale marketing na sociálních médiích.

Nejspíš i právě díky téhle své krotkosti až konformitě jsou studenti humanitních oborů solidně zaměstnatelní. Narozdíl od lidí ze základek a učňáků – kterým naopak průzkumy připisují radikální postoje nejméně kompatibilní se statem quo, tedy s globalizací, tržním hospodářstvím a společenským liberalismem (viz třeba zde, zde nebo zde). Zatímco fakulty humanitních věd a filozofie chrlí možná váhavé, ale v zásadě neškodné optimalizátory společenského uspořádání, revolučně naladěnou Sorbonnou konce šedesátých let je v dnešním Česku Vysoká škola života.