Nebude to pokus o něco objektivního, ba ani zkysle kritického. Však co by to bylo za Čecha, který na poměry i seberůžovější vehementně nenadává?

Už jsem se zřejmě příliš odrodil a víc vnímal pozitiva, mnohá z nich nepřehlédnutelná, zejména v kontrastu se situací v sousedství. Leckde jako například v Maďarsku se vláda povážlivě kymácí. Na Slovensku mají euro, taktéž s odpovědností finančně obdarovávat Řecko, jehož obyvatelstvo bez reputace velkých dříčů se těší vyšším per capita příjmům.

Česká vláda ještě nepadla, korupční aféry se vyskytují, jenže to je fenomén s globální aplikací. Mezi všemožnými Dalíky a Bárty se nevyznám, pozastavil jsem se nad dámskými jmény Kočí či Peake, v parlamentě se zákonodárci energicky verbálně tepají, ale fyzicky nenapadají. To bych se snad byl dozvěděl, kdyby zvolený zástupce lidu byl ve sněmovně osočen, škrcen či dokonce propíchnut, zavražděn. Za takovými zážitky se prozatím musí do zámoří, třeba do dálav korejského poloostrova.

Nepřestávám velebit pražskou veřejnou dopravu a ne proto, že mě jakožto stařečka vozí gratis. Jezdí často, přesně. Na zastávkách v Barrandově jsem postřehl návěští s informací, kolik že minut potrvá, než přijede tramvaj číslo 12, 14, 20 - vesměs soupravy nejmoderněšího typu. Nemyslím, že na něco takového se Američané s jejich všemožnými nápady se již zmohli.

Rozhlížím se po spolupasažérech. Zdá se mi, že přibývá mužských hlav bez porostu - páni včetně mladíků, hlavy oholené nebo autenticky lysé. Hodně cizích jazyků, zejména angličtiny, je slyšet. Domorodci si zvykají nebo již zcela zvykli na jinakost - dlouho se už nám nestalo, že vedle mé manželky si nikdo nepřisedne jen proto, že není dostatečně bělošská.

Pobíháme po galeriích, v domu U kamenného zvonu na Staroměstském náměstí míříme na výstavu celoživotního díla švýcarského umělce a rovněž šílence s permanentní adresou v blázinci. U vchodu požadavek vstupného 160 korun.

"Kolik by to bylo pro penzisty?" ptám se já, Amerikán s povážlivě chřadnoucí dolarovou měnou.

"Kolik je vám roků?" slyším.

"Je mi sto," odpovídám.

"Nedělejte si legraci. Muselo by vám být sedmdesát, abyste dostal slevu."

"To mi bohužel není, je mi daleko víc," po pravdě jsem odpověděl.

Na rozdíl od pošetilé pověry, že "Pravda vítězí", v tomto přípladě se pravda vyplatila důkladným snížením vstupného ze 160 Kč na pouhé dvě korunky. Totéž se vstupem do domu U zlatého prstenu, Staroměstské radnice, Městské knihovny a zámku v Troji. Nic takového ovšem s platností pro koncerty Pražského jara, nezřídka i se čtyřciferným vstupným požadavkem.

Po příletu do stověžaté metropole mou první koupí je pravidelně měsíční Přehled kulturních pořadů - publikace o víc než 200 stranách: Muzea, výstavy, koncerty, filmy, kluby, kulturní střediska, divadla. Těch je v Praze přes sedmdesát, taková mohutná nabídka příležitostí. Zájemci si libují, provozovatelé nikoliv. Dřívější realita beznadějně vyprodaných představení se stala pouhou výjimkou.

Byl květen, měsíc lásky, hudebního festivalu a po tři dny též knižního veletrhu. Tam se spěje na autogramiády, křtiny, předčítání, mnohých rukou potřásání.

Vloni sponzorem byla Saúdská Arábie, letos dosud neislámské Rumunsko. Stánků aspoň veletucet. Zájemci se řadí, aby se jim mistr autor do svého díla podepsal. (Posléze jsem postřehl, že nějaký ten čipera po získaném autogramu s knihou bez placení odešel či odešla.) Podepisoval se i prezident Klaus, nijak viditelně střežený svými pistolníky. Jak jsem si na místě ověřoval, chlapík od al-Kajdy by býval měl příležitost snadno se tam značně třeskutě zviditelnit.

Veletrh končil výprodejem za ceny snížené, pak poloviční a nakonec ještě menší. Též výprodej cédéček, DVD, kus za 20 Kč čili za necelý 1 USD.

- - -

Spěchal jsem do Obce spisovatelů, Železná 18, zaplatit členské příspěvky. Leč neuspěl jsem: s několika pokusy v různých dnech, vždy v těch v pracovních v pracovní době. Marně zvonil, nikdo neotvíral.

Inu, nezbude, než zatelefonovat. V telefonním seznamu Obec spisovatelů není k nalezení. Tudíž zavolat na informace, číslo 1180.

Příjemný ženský hlas se okamžitě ozval. Představila se jménam a s dotazem, co pro mě může udělat.

Vyřkl jsem prosbu, že mi třeba čísla Obce spisovatelů v Železné ulici číslo 18.

"To je jméno osoby, kterou voláte?" takto jsem zvěděl.

"Vždyť vám říkám - Obec spisovatelů!"

"Taková osoba není na seznamu vedena."

"Vždyť to není osoba!" Marné mé volání.

Členské - a jak rád říkávám, že stranické - příspěvky jsem zaplatit nikomu nemohl, nedovedl. Třeba některý ze čtenářů vypomůže, jak dilema vyřešit.

- - -

Pokud čas stačil který ovšem nestačil, chtěl jsem se dívat na televizi, tam s větším výběrem zajímavých, užitečnějších pořadů, než jaké nám doma nabízejí komerční zdroje. Doporučil bych jim půlhodinový pořad "Taxík", k dispozici v 18 hodin na ČT 1. Za volantem taxikář, dovnitř vlezou dva pasažéři, kteří mají možnost se obohatit správnými odpověďmi. Taxi se rozjede, když dojede na místo, pasažéři mohou výhru.zdvojnásobit. Když se netrefí, nedostanou nic. Většina dala přednost o takové riziko se nepokoušet. Ti, co se pokusili, nesprávnou odpovědí (na příklad na otázku, kde v Čechách je socha spojená s jménem rudolfínského vědce Tycho de Brahe) tak pozbyli příležitost se obohatit 12 500 korunami.

První otázka, zpravidla za 500 korun bývala prajednoduchá - jméno skladatele Rusalky. Jiné pak již obtížnější (zda víc obyvatelstva v Norsku či Dánsku), řeka Lawrence je česky Vavřinec, největší jezero v Latinské Americe (Titicaca)..

Neúspěšná byla odpověď na otázku, kdo že to byl Martin Luther King.

Dvě studentky práv na Karlově univerzitě nezvládly dotaz, kdo že byl skladatel, hudební gigant barokní doby, který zemřel v Lipsku v roce 1753. Po velkém dumání se dohodly nikoliv na J.S. Bachovi, ale na Frederiku Chopinovi. Taková to znalost mozků, zvelebovaných na Karlově kdysi značně přestižním staroslavném učení. Čili nikoliv Západočeská univerzita v mé rodné Plzni. Tam by otázku třeba nezvládl ani úřadující děkan.

Neměl bych se tolik ušklebovat, však by stačilo se rozhlédnout po vlastním americkém dvorečku. Víc než třicet let jsem profesoroval na univerzitě pro nikoliv mentálně postiženou mládež. První částí mých písemných zkoušek býval tzv.Orientation Quizz, dozvědět se o všeobecných znalostech, schopnosti se orientovat na této planetě..Souhrn nejznamenitějších perliček jsem jako COMMON WISDOM přišpendlil na dveře své kanceláře. Například zjištění, že Rýn je mohutná africká řeka, Kurdové jsou nepokojnou menšinou v Československu, Stalin zemřel v roce 1917 a ve válce o Falklandské ostrovy se utkalo Rakousko se Švýcarskem.

Důkladněji jsem se tak ponurou záležitostí zabýval ve svém nyní již obstarořním spisku "Příručka pro zájemce o americký svět" (1992), v kapitole "Co by asi říkal Komenský".

Komenský by zajisté nejásal nad prozatím nejposlednějším stavem věcí. Z podrobné zprávy solidní profesionální organizace NAS (National Association of Scholars) ze dne 31. května 2012 se dozvídám o dalším politicky korektním přizpůsobování akademické výuky, směřující k tzv. civic illiteracy, součástí jejíž negramotnosti je přesvědčení že například znalost americké historie je překážkou výuky.

- - -

Optimisticky jsem začal tento text a stejně tak míním ukončit. Sice existují patálie, například Stanislav Gross, rychlokvašný až instantní jurisprudent a multimilionář bez trestního postihu, nepochytány byly ryby ještě značnější, ale přece jen něco užitečného se děje. Potěšila mě moudrá přítelkyně Jiřina Šiklová a její čerstvá zkušenost s odsouzením marně se vykrucujících estébáků. Rozradostnil mě skandál MUDr. Ratha, vždy tak důkladně sebevědomého a donedávna i motýlkem zdobeného, když policií konfrontován se vzpouzel vydat krabici údajně obsahujicí víno a ony to šustivé bankovky v milionových hodnotách. (RATH PŘI ZATÝKÁNÍ : TU KRABICI NEVYDÁM - palcový titulek na první straně Dnes, 17.5.2012). A pod podlahou jeho společnice odhaleno ještě víc milionů -. jaký to podivný vinný sklípek. Výsledkem tuze rozhorlený Aeskuláp, ztotožňující se s chudákem Dreyfussem devatenáctého století..

Zcela závěrečné slova předávám Ivanu Hamšíkovi, šéfredaktoru Reflexu, jeho úvodníku (22.5.2012) s názvem KLUB PODĚLANÝCH: "Po provalení skandálu Davida Ratha mnohé z nás přepadlo znechucení nad prohnilostí systému. A pochybnosti nad tím, jestli polistopadový vývoj není od samého počátku veden špatnými lidmi nebo neblahým směrem. Přitom bychom měli slavit. Provalení korupční špíny takové razance je nejlepším příkladem pro demokracii."

KONEC