V tomto roce uplyne už 85 let od úmrtí Tomáše Garrigue Masaryka, prvního československého prezidenta, který zcela zásadním způsobem ovlivnil vznik a genezi politické kultury v rámci první republiky.

Svým nástupcům zanechal poněkud ambivalentní dědictví: odkaz, od nějž bylo a stále je možno se učit a hledat jistou inspiraci, ale současně nastavil laťku až příliš vysoko. V jeho absolutním stínu se tak trochu nezaslouženě ocitl už jeho nástupce Edvard Beneš, kterému komunisté přiřkli roli pomnichovského zrádce, jenž v roce 1938 kapituloval před Němci a o 10 let později zase před komunisty.

Toho se přidržel i někdejší ministra zahraničí Karel Schwarzenberg, který před časem vysvětloval, proč má podle jeho názoru náš národ nižší sebevědomí než dejme tomu Rakušané. Podle něj proto, že se cítí být historicky poražen a deprimován, neboť se v letech 1938, 1948 a 1968 nemohl zapojit do boje za svoji svobodu. To konečně musel překousnout i sám Schwarzenberg, který dobu srpnové okupace, ač s nepochybným skřípěním zubů, sledoval z některého ze svých zámeckých rakouských sídel, namísto aby vypomáhal se stavbou barikád.

Ale nic naplat – povinnost je zkrátka povinnost.

Přesto nemám pocit, že by českému národu chybělo sebevědomí. Spíše naopak. Pokud něco skutečně postrádáme, pak je to politická a společenská kultura.

Při projevech našich politiků vyloženě cítím, kterak mi nevratně odumírají mozkové buňky. A když potom čtete referáty TGM, Winstona Churchilla nebo Benjamina Disraeliho či Tonyho Blaira, nestačíte se divit, kolik je tam myšlenek a vizí a humanismu. Oceníte konzistentní syntaxi i zdařilou frazeologii.

V české politice dnes reálně neexistuje nic jako konstruktivní diskuse. Mluví všichni, ale neposlouchá nikdo.

Tolerance jiných než mých názorů je totiž u nás na bodu mrazu.

Přemotivovaní političtí a mediální nádeníci pracují dnem i nocí na letitém prohlubování propasti mezi dvěma tábory. Jsi přítel, nebo nepřítel? Volíš? A koho volíš? Černá nebo bílá. Kdo není s námi, je proti nám! Kdo nechodí po chodníku, nebuduje republiku. Nepřipomíná vám to něco? Ano, to je ta ideologická štábní diktatura komunistických monarchů, od níž jsme se s velkou pompou po 40 letech osvobodili a ostentativně se od ní distancovali.

Právě ty čtyři desítky let však prý způsobily, že nejsme schopni akceptovat jiné argumenty.

Byli to tedy komunisté, kdo nám sebral prvorepublikovou politickou kulturu. To oni způsobili, že politici se nechovají alespoň trochu meritorně, že lžou, mlží, fabulují a s fakty nakládají pouze jako s krmivem pro voliče. Aha! Alespoň že známe pachatele.

Dle zdání některých sociologů či historiků je zapotřebí, aby se zde vystřídaly ještě tak tři nebo lépe čtyři další generace – a jejich zástupci už budou moci v dojemně harmonické synergii budovat nové základy naší politické kultury.

Do té doby nezbývá než čekat. A krátit si čas. Třeba psaním epopejí, abstraktů a studií o zcela transparentních a nadmíru objektivních vnějších vlivech, které našim politikům prozatím vehementně a s urputností odborářského předáka brání v tom, aby se v rámci svého působení na veřejném politickém kolbišti nechovali permanentně jako prasata (s odpuštěním).

Politickou kulturu bohužel nelze ničím verifikovat, lakmusovým papírkem její tolerance jsou pouze naše hlavy, které jsou momentálně nastaveny na zvyšující se porci vulgarity, oplzlosti a obhroublosti v politice i ve veřejném životě, která exponenciálně narůstá, aniž by to snad někomu působilo nesnesitelná Tantalova muka.

Jeden ilustrativní příklad za všechny: někteří z vás si nepochybně vzpomenou, jaký spektakulární ohlas vzbudilo v médiích hlasité písknutí Dagmar Havlové (jehož smysluplnost je dnes už pochopitelně irelevantní), kterým se rozhodla dát v budově Sněmovny najevo svůj nesouhlas s oponenty svého manžela, tehdejšího prezidenta Václava Havla.

Tento hvizd poté spolehlivě opanoval titulní stránky médií na několik dnů po sobě. Zatímco dnes jsme se posunuli k situaci, že vulgární výměna názorů ve Sněmovně, navíc v přímém televizním přenosu, je de facto pouze standardním folklórem, kterému jsme prostě za ta léta praxe uvykli.

Porevoluční étos první poloviny 90. let je ten tam a pokud jsme od něj očekávali zásadní rekonstrukci platformy politické kultury, lze se nad tím s odstupem 30 let pouze pousmát.

Je dosti smutným paradoxem, že ti, kteří se tehdy skutečně chovali politicky velmi korektně (míněno v pozitivním významu tohoto slova), dnes bez uzardění běžně překračují mantinely, kdykoliv se jim jen nabídne volný prostor.

Přitom se říká, že demokracii a tím pádem i politické kultuře se člověk a národ učí v průběhu času. Nicméně ten čas běží všem stejně a veškeré fundamentální principy a hodnoty se od dob Rakouska-Uherska předávají prioritně v rodinách, z generace na generaci.

Jestliže vás rodiče a prarodiče nechají už jako dítko mluvit sprostě – budete pak svádět na systém, že se vyjadřujete jako kanál? Budete říkat, že ještě jako národ nemáme dostatečně odžito, že neminulo dost generací na to, abyste zvládli mluvit slušně?

Kulisy se mění podle doby, ale to, co jediné zůstává, jsou rodinné vazby, zkrátka dědictví po předcích, samotná podstata člověčenství, humanistický grunt a entita.

Přestože Masarykova doba se zdá už značně vzdálená, jeho slova rozhodně nikoliv:

„Každý musíme snést mínění toho druhého. Demokracie není panováním, spočívá v diskusi a také mravnosti a zabezpečení spravedlnosti. A pravá spravedlnost je matematikou humanity,“ napsal před bezmála stoletím TGM. Jaké by asi v kontextu těchto slov bylo jeho mínění o argotu a bezmezné nadřazenosti českých politiků...