I u nás sílí význam dokladů o bezinfekčnosti

Už jen Čína důsledně uplatňuje politiku, jíž se říká zero covid či nulová tolerance. Je to snaha o úplně potření původce epidemie. Ostatní svět se smiřuje s představou, že virus SARS-CoV-2 tu zůstane navždy a musíme se s ním naučit žít – a to medicínsky i společensky.

Ilustruje to zpráva ze Šanghaje. Když lidé v tamním Disneylandu slavili Halloween, dorazila informace, že o den dříve tam byla žena pozitivně testovaná na covid. Úřady park uzavřely a desítky tisíc lidí pouštěly po jednom, aby každý prošel testem. „Nikdo si nestěžoval a všichni se chovali velmi dobře,“ řekl místní Číňan. Proběhlo to hladce jako skoro vše v Čínské lidové republice, což nepřekvapí.

Zajímavější jsou reakce českých diskutérů na webu. „Tak nevím. Mám to brát jako vzor, nebo jako něco, čeho se máme vystříhat,“ píše jeden. To je fakt otázka do pranice mezi českými zavírači a otevírači. „Princip je stejný,“ píše jiný diskutér, „jen by u nás (zatím) neprošly tak extrémní postupy.“ Na tom něco je. Je to otázka míry.

Západ je hrdý na to, že vůči covidu nenasazuje byrokratickou ani policejní brutalitu, jakou občas ukáže komunistická Čína. Že u nás by neprošel tak drsný lockdown jako loni ve Wu-chanu a šedesátimilionové provincii Chu-pej (23. 1. – 8. 4. 2020) ani tak nekompromisní zásah jako před týdnem v Šanghaji. Ale tato mince má druhou stranu – fakt, že západní svět se s covidem stále potýká plošně, že zvolil cestu dobrovolného očkování populace a že očkovací certifikáty (obecně potvrzení o bezinfekčnosti) hrají podobnou roli jako v Číně známé sociální kredity.

Sociální kredit lze přeložit asi jako „doklad společenské způsobilosti občana“. V Číně dokládá i jeho loajalitu k režimu, u nás jen bezinfekčnost, ale jeho role je podobná. Umožňuje přístup i k jindy běžným věcem, jako je nákup letenek či jízdenek (ČLR) či vstup do hospody, na koncert, na fotbal (ve značné části Evropy), ba na pracoviště (v Itálii). Jestliže vnímáme – a v praxi ji nelze nevnímat – společenskou roli dokladu o bezinfekčnosti a víme-li, že působení vakcíny je časově omezené, je logické, že časově omezená by měla být i doba platnosti těchto dokladů, ať už jim říkáme očkovací certifikát, nebo sociální kredit.

Je známo, že česká praxe je dosud ležérní. Když autor těchto řádek v září přišel do penzionu v podkrušnohorském maloměstě, kde měl zabukovaný nocleh, a chtěl ukázat svůj „sociální kredit“ (očkovací certifikát), dívali se na něj jako na blázna. Téměř nikdo tam nenosil roušku a tu neměla ani milá vietnamská prodavačka (z prostředí, které s rouškami počítá) v obchodu naproti. A našinec si chtě nechtě říká: o. k., je to příjemné. Je to nepochybně příjemnější než covidová byrokracie v Číně, kde by mohli nekompromisně říci: „Pane, máte prošlý sociální kredit.“ Ale tuší ti lidé, oč nižší je u nás proočkovanost než třeba v Británii či Dánsku, kde si dovolují liberální postupy?

Bylo by dobré, kdyby se k tomu jasně, leč nearogantně vyjadřovali odpovědní lidé. Kdyby na rovinu řekli, že i u nás fungují epidemické „sociální kredity“, že jejich platnost bude omezená, ale že stát jakž takž uchová demokratickou kontrolu nad jejich mírou.

LN, 8.11.2021