10.8.2020 | Svátek má Vavřinec


SPOLEČNOST: Pandemie blbosti zasáhla i Česko

18.7.2020

Celým světem se už celou řadu let nekontrolovatelně šíří pandemie blbosti. Česku se relativně dlouhou dobu vyhýbala, a tak jsme skutečně vážných případů zblbnutí doposud registrovali jen málo. Situace se však bohužel mění.

Novou vlnu celosvětové pandemie blbosti (tzv. blboviru) rozpoutal nedávný případ smrti George Floyda, který vyvolal celou lavinu neuvěřitelně hloupých reakcí a nápadů. Jsou notoricky známé, takže nemá cenu je zde vypočítávat. Navíc to snad ani není v lidských silách. Nutno podotknout, že tato vlna je výrazně silnější a nakažlivější, než byly ty předchozí. Vzhledem k tomu, jak výrazně se od nich svými projevy liší, si troufám tvrdit, že jde dokonce o novou mutaci blboviru.

Těch je ostatně celá řada. Jedna se kupříkladu projevuje přesvědčením, že na světě existuje více pohlaví než dvě, základním symptomem jiné je pak tvrzení infikovaného, že dítě nemá otce a matku, ale „rodiče 1“ a „rodiče 2“. Byť ta se zatím po světě moc nešíří a byla lokalizována především ve Francii. Ve Švédsku, této nejpokrokovější zemi světa, se zase rozšířila mutace, jejímž základním příznakem je vzájemné udělování explicitního souhlasu s provedením jakéhokoliv sexuálního kontaktu všemi, kteří se jej účastní. Ideálně písemného (zde). Ještě že nemusí mít notářské ověření...

V českých zemích jsme zatím byli vůči této pandemii poměrně imunní. Těžko říct, čím to bylo způsobeno. Nejspíš jsme získali značnou odolnost v období vlády soudruhů, a tak nyní, když jsme atakováni nesmysly obdobně absurdními, jakými nás zásobovali právě oni, umí nás naše mentální imunita ochránit. Ovšem tím, jak pamětníků minulého režimu ubývá, snižuje se i množství lidí, kteří v sobě protilátky proti blboviru mají v dostatečně účinné koncentraci a klesá také jejich schopnost je předávat příslušníkům generací mladších. Naše kolektivní imunita se tak postupně snižuje. Což pochopitelně zvyšuje riziko nekontrolovaného šíření epidemie i u nás.

Zatím jsme u nás registrovali jen jednotlivé případy. Jako třeba když před lety kritizovaly feministky báseň Jiřího Žáčka „Maminka“ za údajnou genderovou nevyváženost (zde). Nebo ještě předtím, když obdobná partička zařízla výstavu aktů kvůli tomu, že je prý sexistická (zde). Současná celosvětová pandemie se však projevuje především poněkud ujetým pojetím antirasismu snažícím se za každou cenu odčinit „kolektivní vinu bělochů“ za příkoří páchané na černoších. Vzhledem k tomu, že příslušníků této rasy je u nás přeci jen pomálu, nežijí tu příliš dlouho a nemáme ani žádnou koloniální minulost, mohlo by se zdát, že by nás tato vlna nemusela zasáhnout. Ovšem agresivita současné mutace v kombinaci s oslabením kolektivní imunity vůči mutacím příbuzným způsobila bohužel to, že se první případy lidí pozitivních na tento typ blboviru objevily už i u nás.

Třeba když historička Markéta Křížová ve snaze nezaostávat za sebemrskačstvím Západu obvinila české buditele a obrozence, že popíjením kávy při osnování plánu na osvobození českých zemí ze jha habsburské monarchie podporovali otrokářství (zde). A slízli to od ní i skláři vyrábějící korálky používané pro obchod s otroky. Stejně jako tkalci, jejichž bohatě zdobené látky sloužily k témuž. Na jejich obranu je však třeba poznamenat, že o těchto souvislostech neměli tenkrát ani ponětí. Kdyby to věděli, tak by nepochybně raději umřeli hlady a dnes by to měli u paní Křížové dobrý...

Dalším symptomem v současnosti se šířícího blboviru je nutkavá a neodolatelná touha ničit pomníky lidí, kteří se podle tvrzení infikovaných nějak rasově provinili. V Praze to zatím odnesl jen Winston Churchill (zde). Respektive jeho pomník, na kterém se ve snaze vyvolat „diskuzi“ vyřádily jakési „bojovnice za lepší svět“. Až se domáknou, že Praha byla centrem obchodu s otroky už v 10. století za vlády knížete Boleslava I. (zde), tak se mají v Mladé i Staré Boleslavi na co těšit...

Přejmenovávání světových značek potravin a dalšího zboží a změna designu jejich obalu zase inspirovalo socioložku Marinu Urbánikovou (zde) k tomu, aby se podívala, jestli také našinci nepožívají pochutiny rasově závadně balené. Zaměřila se na tři známé české výrobky – nanuk Eskymo, čokoládovou tyčinku Kofila a žvýkačku Pedro. Těm, kteří s oblibou konzumují poslední dva, nepochybně spadl kámen ze srdce, když se dozvěděli, že se tím nedopouštějí žádného rasového prohřešku. Jejich obaly totiž před náročnými kritérii paní socioložky obstály. Ovšem jejich výrobci neprojevili patřičné pochopení pro její zodpovědnou práci a oba (náležitě korektně) prohlásili, ať jim s takovými blbostmi vleze na hrb. Jen Eskymo to má nahnuté. A tak jeho výrobce avizuje, že je připraven svůj postoj přehodnotit. Tedy něco ve smyslu „když na nás ještě trochu zadupete, tak nám spadne srdce do kalhot a budeme tancovat, jak budete pískat“.

Otázkou je, jaké geniální myšlenky budou z hlav lidí postižených zmiňovaným parazitem ještě padat. A jak moc se při tom nechají inspirovat nápady, která k nám proudí zpoza Atlantiku. Například psaní slova „černoch“ s velkým písmenem na začátku. Vzhledem k tomu, že máme ve zvyku být papežštější než papež, nelze předem vyloučit, že třeba někdo nepřijde s nápadem, abychom u nás psali slovo „černoch“ takto: „ČERNOCH“. To abychom světu ukázali, že nejsme žádní rasisté a že boj proti diskriminaci podle barvy pleti bereme skutečně vážně. Možná by se dal tento princip dokonce zobecnit a tím deklarovat naši liberálnost a pokrokovost i v jiných oblastech. A tak abychom nevypadali třeba jako homofobové, mohlo by se místo „lesba“ psát „LESBA“ a „gay“ jako „Gay“. A proč ne „GAY“? Nezapomínejme, že i gayové by měli spolu se svými heterosexuálními soupohlavníky nést svůj díl viny za „zločiny bílého muže“. Takže můžou být za to velké „G“ ještě rádi. Taky by jim mohlo zůstat malé...

Jak je vidět, epidemie blbosti se stává vážným problémem i u nás. Otázkou je, jak s ní bojovat. U koronaviru zabírala izolace infikovaných od zdravé populace, karanténní opatření, intenzivní péče o ty, u kterých se nemoc nejvíce rozvinula, a nošení roušek. To poslední proti blboviru ovšem moc nefunguje. Dá se totiž přes ně mluvit. A navíc je prokázáno, že tato infekce se nešíří jen mluveným slovem, ale i psaným projevem. Což je kromě jiného důvod, proč jejímu šíření nezabrání ani izolace infikovaných a karanténa. A co intenzivní léčba těch nejvíce postižených osob? Tady zase narážíme na to, že naše nemocnice jsou sice perfektně vybavené přístroji na podporu dýchání, ale úplně v nich chybí ty na podporu myšlení.

Boj s blbovirem bude zkrátka ještě hodně dlouhý a ukazuje se, že se nejspíš nedá úplně vyhrát. Vždy, když se totiž vypořádáme s nějakou jeho mutací, objeví se jiná. To ovšem neznamená, že bychom to měli dopředu vzdávat...

Poznámka: jen pro jistotu – text je nadsázkou použitou jako terapeutický nástroj snažící se s epidemií blbosti bojovat.

Převzato z blogu se souhlasem autorky








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.