28.3.2024 | Svátek má Soňa


SPOLEČNOST: Paměť národa

18.1.2008

V současné době probíhá třetí kolo boje o zřízení instituce, která by měla, podobně jako na Slovensku, v Polsku, v Německu a dalších státech, mapovat nedemokratické režimy, kterými společnost v minulém století prošla. Soudím, že existence takovéhoto ústavu je nezbytnou podmínkou duševního zdraví národa v přítomnosti i v budoucnosti. Existuje však i nemálo našich spoluobčanů a jejich organizací, kteří se, zatím úspěšně, snaží tomuto projektu házet klacky pod nohy. Připomeňme stručně: podařilo se jim zabránit vzniku Památníku nesvobody 1939 - 1989, pak i druhé variantě, která se měla zabývat jen komunismem, až byla nakonec uzákoněna varianta třetí, totiž zřízení Ústavu pro studium totalitních režimů. Proti ní podali komunističtí a s nimi spřátelení poslanci další ústavní žalobu. Máme-li ji stručně charakterizovat, pak se podle tiskových zpráv skládá ze tří argumentů:

1. Přinášelo by to oficiální výklad dějin, což je v demokracii nepřípustné.
2. I v komunistické éře docházelo k dobrým a prospěšným aktům.
3. Totalitou nelze nazvat celé komunistické období, nýbrž jen jeho prvních několik let.

První argument nestojí za to, abychom se jím zabývali. V příslušném zákoně není nic, co by závěrům Ústavu přisuzovalo postavení jediné přípustné pravdy. Naopak: Česko má již nejméně tři zákony, které formulují určitý výklad dějin nebo úlohu některých osobností, nikdo však není nucen je přijmout za své.

Stejně tak je jako argument nepřijatelné i tvrzení druhé. Každý režim, i ten nejhorší, se musí pochlubit určitými úspěchy. Už za hlubokého komunismu jsme se přesunovali k povoleným studeným plážím po dálnicích postavených v Hitlerově éře, dnes se po nich řítíme do celé západní Evropy. Byl snad proto nacistický režim méně zločinný a snad dokonce netotalitní?

Je zde však, bohužel, i argument třetí, který v případě, že Ústavní soud bude lpět na liteře zákona (a litera znamená v naší justici vše), dává žalobcům nemalou šanci na úspěch. Přístup politologů k definici totality není jednoznačný a existují i takové, podle nichž se část komunistického režimu pod hlavičku totality nevejde, spíše údajně naplňuje pojem autoritativního režimu. Přitom smyslem zákona bylo institucionálně zabezpečit vytvoření podrobného obrazu o zločinných režimech 20. století, bez ohledu na jejich zařazení. Navíc by bylo bláhové se domnívat, že pojmy demokracie, liberalismus, autoritativní režim, totalita a jejich průniky, jako třeba liberální demokracie, lze definovat tak přesně, aby bylo možné do nich každý konkrétní režim v konkrétním čase jednoznačně zařadit. I třeba pojem demokracie (který ovšem pro žádnou fázi komunistického období nepřichází v úvahu) bývá chápán různě. Některým politologům postačí pořádání voleb, naprostá většina se však shoduje v tom, že jde o podmínku naprosto nezbytnou a současně naprosto nepostačující. To současně znamená, že budeme nacházet i režimy přechodové, na něž lze pohlížet jak na totalitní, tak na autoritativní.

Přistoupením na adjektivum "totalitní" jsme tudíž vběhli do pasti, kterou nám nastražili naši komunisté, kryptokomunisté a vůbec lidé se špatným svědomím. Demokraté si zase jednou počínali hloupě, zatímco jejich protivníci téměř geniálně. Vůbec si nemyslím, že bylo chybou vzdát se omezení Ústavu na studium komunistického období (až na to adjektivum), neboť i ostatní období nedemokratické moci musí být zpracována. Hlavní chyba se však stala, když byl odmítnut Památník nesvobody 1939-1989, a nemají ji na svědomí pouze komunisté. Je totiž u nás dost lidí, kteří mají vazby na předúnorové nekomunistické strany. Ti nejsou ochotni připustit, že jsou zodpovědni za prekomunistický režim prvních tří poválečných let, který měl s demokracií málo co společného. Ty strany souhlasily s tím, aby z politického života byla vyloučena řada předválečných demokratických stran. Nic nenamítaly proti odřezávání salámových koleček, když samy ještě odříznuty nebudou. Je třeba, aby se zodpovídaly ne sice ze zločinů, ale z amorálního politického jednání, na jehož konci byl systém diktatury Národní fronty, který pak bylo hračkou změnit na diktaturu KSČ. Systém, v němž se mohly uplatnit jen levicové a středolevé síly, stát nesvobodný i navenek, který se ani nepokusil zabránit zatýkáním a únosům svých občanů cizí mocností. Na tom nic nemění ani skutečnost, že předáci těchto stran skončili v exilu, v lágrech anebo na šibenici.

Sečteno a podtrženo: do své závěrečné fáze vstupuje nyní partie, v níž si naše demokratické síly stojí na prohru. Pokud prohrají, bude mít ještě někdo chuť a sílu pokusit se o čtvrté dějství?

Asi jsme národ zvláštního ražení.

V Praze 14. ledna 2008

ekonom