Tak Pamela Andersonová a drsňák Tommy Lee se podle bulváru opět dali dohromady!

Doufejme každopádně, že jim to vydrží alespoň do doby, než vyjde tento článek. Ten nicméně není ani tak o Pamele a Tommym jako spíš o tématu, jež se díky uvedené dvojici poznenáhlu jakž takž dostává (alespoň u nás) do povědomí veřejnosti, totiž o domácím násilí.

Podle čísel publikovaných nedávno prostřednictvím Rady Evropy (neplést s Evropskou radou, orgánem Evropské unie!) trpí fyzickým násilím ze strany mužů z bezprostředního okolí více než čtvrtina žen v Evropě. (Pro upřesnění dodejme, že pojem „Evropa“ se pro Radu Evropy neomezuje na stávajících sedmadvacet států Evropské unie - počítá se do něj např. i Turecko.) To je podíl zatroleně vysoký! (A nelze jej jistě svést pouze na hodně široké vymezení Evropy.) O zatroleně vysoký podíl se nepochybně jedná i v naší vlasti, České republice.

Vzhledem k pravděpodobné významnosti daného jevu lze vyjádřit podiv nad tím, jak málo se mu tuzemská média věnují. Mezi světlými výjimkami – kromě bulvárních zvěstí o Pamele a Tommym - jmenujme jeden z posledních dílů nováckého seriálu Ordinace v růžové zahradě. Zde byl ovšem daný fenomén pojat atypicky: obětí domácího násilí byl v daném případě muž, násilníkem žena! (V naprosté většině případů tomu bývá naopak.)

Co soudobá kultura takříkajíc „vyšší“, serióznější? V poslední době jsem téma domácího násilí zaznamenal v polském filmu Náměstí Spasitele a v knížce Skalpely od francouzského spisovatele Charlese Gancela (Scalpels, Buchet/Chastel Paris 2007). V obou případech běží o výrazné umělecké dílo a v obou případech si tvůrci vzali námět přímo ze života.

Film Náměstí Spasitele lze zhlédnout i u nás (byť zatím pouze v rámci různých filmových festivalů), stručně poreferujme alespoň o příběhu z Gancelovy knihy: Žena uspí dítě a začne unaveného muže, který má na závěr nabitého dne už taky všeho „plné kecky“, zasypávat výčitkami. („Podívej se, jak jsme dopadli! A to jsi plánoval, že budeš nejmíň číslo dvě v Microsoftu ve Francii….“) Když žena nezmlkne ani po jeho opakovaných výzvách, zasadí jí muž postupně tři rány pěstí. Pak ji veze k ošetření s tím, aby uvedla, co sama uzná za vhodné (násilník tedy jde do sebe, je tedy srozuměn s případným vyjevením pravdy a s následnými „oplétačkami“). Ze slov ošetřujícího personálu sice pozná, že partnerka jako příčinu úrazu oficiálně uvedla menší kolizi v autě (v důsledku příliš prudkého zabrzdění a nezapnutí pásu), v jeho očích si však zaroveň přečte jednoznačný odsudek. Odváží ženu (která je konečně zticha) domů a cítí se provinile… (Takových „trapných příběhů“, z nichž přímo pulzuje život, obsahuje knížka celkem deset.)

Z Gancelova příběhu zaznívá tón, který v tom, jak bulvár podává divoké peripetie vztahu Pamely a Tommyho, prozatím postrádám: totiž sdělení, že ve vztahu, kde k domácímu násilí dochází, je nepřímo vlastním násilnickým jednáním poškozován i násilník sám.

V současné „vyšší" české kultuře zatím (pokud mi nic podstatného neuniklo) téma domácího násilí na novodobého Mrštíka teprve čeká. Pokud někdo toto porůznu „vyčuhující“ téma pořádně umělecky uchopí, mohla by se mu povést pořádná „pecka“!