Kádrový posudek si píše každý sám – zněla okřídlená věta Gustáva Husáka, jež udala tón normalizaci. „Je mi líto každého zmařeného života. Celá tato událost je ale hlavně o tom, že kdyby politici napříč stranami brali informace Jana Kubiceho, obsažené v jeho zprávě, vážně, nikoli jako předvolební folklor, nemuselo se to stát,“ sděluje v prohlášení premiér Topolánek k úmrtí Václava Kočky mladšího. Jak spolu oba citáty souvisejí? Prostě – výstřely v restauraci Monarch totiž spustily záplavu mediálních informací, z nichž si každý uživatel internetu může metodou ctrl+c, ctrl+v poskládat vlastní „Kubiceho zprávu“, vrhající stín nejenom na ČSSD, ale i na ODS.

Kdo je tu „nejsilnější pes“?

Avšak člověk nemusel vůbec čekat do pátku 10. října, aby si mohl sám zhotovit cosi, co mělo před dvěma lety nádech skandálního odhalení uzamčených tajností. Informace či alespoň indicie svědčící o povážlivém a zásadním propojení politiky a kriminálního byznysu se totiž v médiích „povalují“ léta, stačí si je poskládat dohromady. Z velké části jsou zdrojem těchto mediálních střípků různé úniky informací, které patří mezi frekventovanou metodu zdejšího politického boje. Za léta už toho „prosáklo“ do médií tolik, že lze učinit následující zobecnění.

Vliv různých ekonomicko-lobbistických skupin v pozadí politiky, jež zpravidla nemají daleko k organizovanému zločinu, narůstá a je tak velký, že pomalu přestává mít smysl chodit k volbám. Ty totiž začínají rozhodovat jen o tom, s kým budou chapadla různých chobotnic nucena „pracovat“.

A ona chapadla nejsou tak nechápavá, aby se nesnažila přizpůsobit volební výsledek svým zájmům.

Pravda, předem vše rozhodnuto není, neboť chobotnic je víc a zuří mezi nimi konkurenční boj. Ten však, zdá se, nevede ke kultivaci, ale naopak ke zhrubnutí.

Trh bez přívlastků totiž nemá, jak se někteří mylně domnívají, normotvorný účinek. Respektive má, leč ponechán sám sobě si časem ukuje velmi jednoduché železné pravidlo, jež vulgárně, leč pregnantně formuloval fotbalový boss Ivan Horník: silnější pes m**á.

Zdá se, že pod vlivem alkoholu se jím „podnikatel“ Ďuričko řídil trochu zbrkle, ale o to teď ani nejde. Zajímavější je údajná příčina sporu – kasání se, kdo má u sebe větší hotovost. V něm promluvil démon naší doby, mentalita neomaleného veksláctví, jež lze označit za nejvyšší vývojové stadium reálného socialismu. Kulisy a instituce se sice koncem roku 1989 zhroutily, leč démon zůstal, a v nových poměrech dokonce nalezl velmi úrodnou půdu k dalšímu růstu.

Všeobecně rozšířená mytologie líčí pád komunismu jako vítězství silné (sílící) občanské společnosti nad slábnoucím (zpuchřelým) státem. Mnohem realističtější hodnocení ale považuje i občanskou společnost za velmi slabý faktor. Její rostoucí nespokojenost sice dokázala notně přispět k pádu zpuchřelého komunismu, avšak když měla na jeho troskách začít stavět, česká společnost se brzy vyčerpala. Spokojila se s možnostmi cestování do ciziny a užívání si „konzumního ráje na zemi“, k čemuž jí zprvu stačila i hromádka výprodejového zboží narychlo dovezená ze západních (německých a rakouských) supermarketů. Časem se i český spotřebitel stal náročnějším, nicméně jeho vkus zůstává víceméně na vekslácké úrovni. A pojem „český spotřebitel“ je patrně daleko výstižnějším popisem sociálního i politického statusu obyvatele České republiky než výraz „občan“. Občanství se neváže ani tak k držení povinného dokumentu zvaného „občanský průkaz“, ale znamená především uspořádání společnosti kolem určitých základních a společně sdílených hodnot. Hlavní sdílenou hodnotou socialistické společnosti byla maxima: „Kdo neokrádá stát, okrádá rodinu.“ Po listopadu se transformovala do jakéhosi kariérního darwinismu, který se halí do frází o profesionalitě, výkonnosti, hráčství a růstu, ale jehož podstatu tvoří výše citované moudro exmanažera Viktorie Žižkov.

Kdopak se na takto vymezeném hřišti stal „nejsilnějším psem“? Vítězíli v povětří vekslácký duch osmdesátých let, není divu, že vliv i moc drží v rukou elity té doby: veksláci, fízlové, práskači, nomenklaturní kádry a jejich lokajští přítelíčkové. Z mladší generace pak ti, kdo prokázali tomuto démonovi největší poslušnost a přizpůsobivost. Jedna kapsa plná oslňující částky v hotovosti, ve druhé revolver. Kdo se jim může postavit? V tuto chvíli asi nikdo. Ve veksláckých sítích, které mezitím zhoubně dobujely ke kšeftování v řádu desítek, ba stovek miliard, totiž jsou – až na výjimky – zapojeni (či lapeni) všichni významní „hráči“ politické scény.

Volby začínají rozhodovat jen o tom, s kým budou chapadla různých chobotnic nucena „pracovat“. A ona chapadla nejsou tak nechápavá, aby se nesnažila přizpůsobit volební výsledek svým zájmům.

LN, 13.10.2008

Autor je politolog