Neviditelný pes

SPOLEČNOST: Padouch nebo hrdina

26.10.2015

V dobách, kdy na plátna kin vstupovaly první westerny, to bylo snadné. Záporák měl vždy černý klobouk, knírek, mluvu nikoliv vybranou a na druhé straně čisté oblečení, dvornost vůči dámám, bílá košile – prostě klaďák. Ve filmu Limonádový Joe je rozdíl mezi oběma hrdiny doveden do dokonalosti. Ve skutečném postmoderním světě se to ale jaksi promíchalo. Najednou je ten samý pro někoho hrdina a pro druhého padouch, a to dokonce za stejné kroky, za stejné činy, za stejné názory.

Hodnotová měřítka se promíchala, rozmazala a najednou nic není jisté. Zeman, toho času prezident, přináší svoje vlastní interpretace, kdy odmítá jmenovat toho či onoho profesorem s odkazem na jeho minulost a u druhých není minulost žádnou překážkou pro udělení medaile. Paní Pelikánová je buď osoba cti dbalá a mimořádně úspěšná v tom, co dělá, nebo je to práskačka a donašečka. Možná byla ve svém životě obojí a Zeman nechce vidět tu temnou část jejího působení a chce ocenit její světlejší životní období. Podobně, ale mnohem jasněji je na tom František Kriegel, který stihl za svůj život být v čele pražských Lidových milicí v roce 1948 a o dvacet let později nepodepsat kapitulantské prohlášení vnucené Brežněvem a jeho tanky v Československu. Je to příklad národního hrdiny? Podle mě to je příklad poučeného hrdiny. O Františku Krieglovi a o celé té generaci, která ve velmi mladém věku uvěřila utopii socialismu a komunismu a začala mu aktivně sloužit, se musí učit ve školách, nikoliv ale rozdávat metály. Spisovatel Pavel Kohout, který se proměnil z nadšeného stalinisty v kritického pozorovatele dějin, ví, že se svým hříchem z mládí se nemůže nikdy ucházet o veřejné pocty. Možné o ně ani nestojí. Za jeho prozření a za kritický odstup od své minulosti si ho vážím.

To jsou ale historické postavy a pro někoho z dávnověku. Kam ale patří Edward Snowden, Julien Assange a třeba Bradley Edward Manning, nyní Chelsea Manningová? Všichni, doufám v dobré víře v maximálně otevřenou společnost, začali vynášet a zveřejňovat utajené informace z činnosti tajných služeb, diplomacie, armády a jiných zdrojů.

Aby bylo jasné, o co jde, představte si, že s odkazem na svobodu informací má celý svět právo vědět, co se řeší ve vaší domácnosti, jaké spory máte se svou manželkou a ona s vámi, kdo k vám chodí na návštěvu a kdo u vás již dlouho nebyl a co jste včera večeřeli. Chcete, aby na veřejných serverech visela informace, že jste si včera večer nevyčistili zuby a že místo v práci, jak jste tvrdil manželce, jste byl večer s kámoši na pivu? Asi ne. Tak proč potřebujeme znát kabelogramy mezi diplomacií USA a zahraničními vojenskými jednotkami (Manning), informace o tom, že národní bezpečnostní úřad odposlouchává telefony ve světě a komu všemu a kdy se napíchly linky (sděluje z Moskvy Snowden)? A nejlépe když k tomu zřídíme síť na zveřejňování tajných dokumentů WikiLeaks (Assange), abychom mohli všichni vědět všechno a o všech.

Toto jsou prý moderní hrdinové. Hrdinové, kteří nejsou schopni pochopit a oddělit význam a dosah svého chování, nechápou žádné mezinárodní souvislosti a naivně věří v sílu zveřejněné informace. V mnohém připomínají Františka Kriega nebo Pavla Kohouta v letech 1948, kteří také věřili bludu a utopii. Jejich činy se tehdy dotkly nebližších souputníků a Pavel Kohout mohl maximálně formovat mladou generaci básní Traktory ve Světě socialismu nebo v jiných časopisech. Nynější fanatici pravdy za každou cenu mají svoje globální media a stávají se stejnými celebritami jako třeba Paris Hilton. Nechápu, co je na nich obdivuhodného, oceňovaného nebo pozitivního. Jsou to mladí naivisté, kteří naletěli a z vlastní hlouposti nebo z navedení páchají zlo.

Věřím, že plánovaná debata na jinak velmi úctyhodném festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě pod názvem Inspirační fórum s Julianem Assangem se povede právě v duchu odhalování pravdy a nikoliv v duchu oslav pochybného hrdiny. Věřím, že inspirací pro mladé tvůrce bude právě hloupá víra, že uveřejňování všeho, vždy a všude je správné. Ve skutečnosti to vede pouze k fanatismu a destrukci. Jinak bych si mohl položit rovnítko mezi diskuzi pracujících o velikosti Josefa Vissarionoviče s mladým Pavlem Kohoutem v roce 1953 a nyní nabízené Inspirační fórum v Jihlavě. A to by byla zbytečná kaňka na jinak báječném festivalu.

Autor je komunální politik ODS



zpět na článek