Snad každému z nás se hromadí papíry, dávná korespondence, nutno přemnohé vyhazovat, prostor získávat k dalšímu budoucímu hromadění a vyhazování. Též k zamyšlení, k němuž bližící se listopadové výročí poskytne znamenitý důvod - k reminiscencím, hodnocení posledních dvou dekád, doby stejně dlouhé či krátké jako veškerá životnost první republiky. Též porovnávat, co naši otcové a dědové tehdy stačili vytvořit.

Při této mé prozatím poslední, ač ještě neukončené čistce jsem postřehl a nevyhodil dopis ještě staršího data – z 29. října 1983, tedy v době prezidentování Ronalda Reagana. Adresováno významnému, o hodně užitečného se zaslouživšímu, v exilu se ocitnuvšímu historikovi, jehož ale nebudu jmenovat. Ne však proto, že ve své recenzi se dost nevlídně vyjádřil o knize s titulem Fools and Heroes a podtitulem The Changing Role of the Communist Intellectuals in Czechoslovakia. Tedy „Hlupáci a hrdinové“ – o počínání politiků, ekonomů, filozofů, spisovatelů, dalších intelektuálů, původně zamilovaných do Stalina, podílejících se na kácení demokracie, když hodně létaly třísky, až pak konečně jim svitlo a nabyli různě zlidštěnou tvář. Autorem příběhů transformace, očisty notně potřísněného prádla, byl Petr Hrubý, poúnorový utečenec, s doktorátem ze Ženevy. Potkali jsme se napřed v New Yorku, posléze až v hodně vzdáleném Perthu na učilišti Western Australian Institute of Technology. Kniha vyšla v roce 1980 v americkém nakladatelství Pergamon.

Zde tedy je ten dopis, do slova a do písmene z onoho 29. října 1983:

Vážený pane kolego,

Moc děkuji za zaslání Vaší recenze Hrubého knihy, a za oběžníček číslo 97. Nový proud? Neměl jsem tušení, až teprve když jsem za pár dnů dostal další kopii, od Jirky Pelikána, a ten se o produktu zmínil v souvislosti desinformátorů v Praze. Je tomu věru tak? Rád bych se dostal na jejich mailing list.

Vaše recenze se mi příliš nelíbila. Hauzírujete na begrifflichen Unklarheiten: přece termín „intelligentsia“ se běžně, naprosto běžně, ba nevyhnutelně používá v literatuře v anglické řeči. Tady to tu trošku máme o koze a o voze. Obviňujete Hrubého z nedostatku něčeho, co nebylo Hrubého přece úmyslem - viz poslední odstavec str. 488 o vývinu čsl.inteligence po 1948. Pak ho viníte, že Hrubý nepíše o Václavu Královi (o němž jsem se zato já v jiné recenzi něžně vyjádřil jako o Pol Potovi čsl. historiografie). Ježíši, proč by měl o něm Hrubý psát?Cožpak Král přestal být stalinistou, zlidštěl, utekl k imperialistům, otočil se na obrtlíku, na mnohých obrtlících? Přece focus knihy je navýsost zřetelný: obracení Šavlů v Pavly, proces milosrdného prohlédnutí na cestě do Damašku.

My, kteří jsme tím procesem nikdy nemuseli projít, neb nám stalinismus a přináležející svinstva nikdy neučarovala, pokládají téma knihy za něco eminentně zajímavého, byť poněkud supernaturálního.

A postižení ječí. Že oni nesli váhu doby, kdežto my jsme si váleli koule za bukem a teď kecáme. “Nemuseli jste nésti,“ odpovídám.

Tohle, prosím, nepíšu na Vaši adresu. Však vůbec nevím, jak Vy jste si odsloužil padesátá leta. Ale míním tím třeba přítele Ivana Svitáka a taky jsem mu to do Chica na plnou hubu napsal: Hele, kamaráde, nevymlouvej se na „specifické dějinné situace“ (teď už z toho je „zlomyslná lest dějin“ – viz značně hovadskou jeho polemiku v červencových Listech). Ono přeci jenom existuje něco, jemuž se říká FREE WILL. Hovno, pánové exsoudruhové, svinstva jste činit nemuseli, neračte se vymlouvat na superdeterministické historické síly. Jestliže ano, přestupte k mohamedánům, tam se můžete zabalit do burnusu perfektního fatalismu, tam se za nic nemůže. – A co že my nikdy nezaangažovaní tolik křepčíme? Nemyslím, že křepčíme. Toliko oznamujeme samozřejmosti: že paměti nelze úplně poroučet. Amnésii si nelze zcela nadekretovat. Jak jsem napsal ve své recenzi, Kosík pro mě přeci musí zůstat též autorem hagiografií na Stalina, a Bartošek inu, věru, zcela vskutku psal historická svědectví o zločinné roli amerických okupantů v západních Čechách. Ivan Sviták, jehož útoky jsou zhusta zabijácké (případ Mlynář), když se mu šlápne na kuří oko, tak ječí bolestínsky. A jiní ječí.

Promiňte, zapovídal jsem se. Ještě jednou děkuju za zaslané materiály.

Dobře se mějte, Váš Ota Ulč

- - -

Nyní se blížící listopadové dvacáté výročí by mohlo být výtečnou příležitostí udělat bilanci, podívat se do vlastní duše. Kolik ten který absolvent normalizace se přihrbil, přizpůsobil, příležitostí využil, páteří pohnul.

Nevěřím však ve velký úspěch, natož popularitu poctivé, jakkoliv užitečné, až léčivé introspekce.

Čo bolo, to bolo.

K O N E C

Neoficiální stránky Oty Ulče