Otázka, zda bratři Mašínové jsou hrdinové či nikoli, dělí naši společnost. Domnívám se však, že není otázkou, jíž bychom měli vážit jako nejdůležitější. Na případě bratří Mašínů lze velmi názorně vidět obnaženy problémy jiné a závažnější, o nichž se příliš nemluví. Pokud poodhrneme nános povrchního balastu, obnaží se před námi téma hlubší. Nazírání na ně přitom vlastně znamená přihlášení se k určitému hodnotovému systému.

Mnoho sporů je okrajových, pojednávajících především o tom, zda fakticky tehdy existoval v Československu válečný stav vyvolaný komunistickými represemi. Zdánlivě posléze záleží na tom, zda se přikloníte k tezi, že zde občanská válka byla (a jste náchylní k podpoře vyznamenání pro Mašíny) či nikoli (a vyznávat bratry Mašíny nechcete). Myslím, že posuzování problému z tohoto hlediska je zástupné a obchází se tím téma mnohem hlubší a důležitější. Ve skutečnosti není podstatné, zda jakási občanská válka tehdy probíhala či ne, ale zda má člověk právo vzepřít se násilím podle něj (to je bod nejdůležitější) zločinnému režimu.

Předně, kde vůbec bere člověk právo vzepřít se násilně společenskému systému, který ho konkrétně fyzicky neohrožuje (je samozřejmé, že v případě ohrožení by měl právo na sebezáchovu a obrana by byla přijatelná)? Vždyť je vázán zákony (byť sebehoršími) dané komunity a pokud by s nimi nesouhlasil, tak by mu zbývala vlastně pouze možnost odstěhování se. Co jej ospravedlňuje k tomu, že pozvedne zbraň proti naprosté většině (byť i mlčící) obyvatelstva? Vždyť nemá nikde oporu pro své jednání. Čím je lepší, než jeho soused, kterému daný režim vyhovuje či je k němu lhostejný, a konec konců třeba než, dovedeno do absurdna, všichni zbylí občané státu? Na co se může odvolat? Jedině snad jako starozákonní Jefte k Bohu a tvrdit, že vydává jeho činy pouze jemu k úvaze. Pokud člověk není věřícím, tak jeho odvolání může směřovat pouze k absolutní (a zohyzděné) svobodě a tvrzení, že člověk je člověku vlkem, čímž však takový člověk poklesává na morální úroveň toho, proti němuž se bouří, a jeho protest ztrácí původní smysl, protože pozbývá zamýšlené morální nadřazenosti. Úvahu o odvolání se k zákonu přirozenému vynechávám, jelikož je to jen jiný způsob odvolání se k Bohu. Tímto chci pouze říci, že k takovému činu je zapotřebí požadavek naprosté víry ve své skutky, který je odůvodnitelný snad jen vnuknutím Božím nebo naprostým elitářstvím (myšleno zcela nepejorativně).

Vzepření se násilím systému (a přeneseně většinové společnosti) je proto odůvodnitelné výše popsanými důvody a já je považuji za možné. Vždyť jak jinak by bylo poté možno odůvodnit například Abrahámovo obětování Izáka? Abrahám přeci také odmítl zákony celé společnosti a vydal se na horu Mória, protože se nad vše pozemské vyvyšoval neochvějnou vírou.

Mašínové tedy provedli (metaforicky řečeno) podobný experiment. Nevzbouřili se totiž pouze proti nějaké vládnoucí elitě, která obelhávala společnost politickými procesy a monstrprocesy, ale vzbouřili se i proti většinové společnosti jako takové, protože to byla právě ona, která podporovala v budovatelském nadšení poválečnou výstavbu Československa, byla ochotna strpět vyvlastňování půdy soukromým sedlákům a znárodňovat podniky a pohlížet na tyto bývalé vlastníky jako na nepřátele téměř na život a na smrt. Nepochybně historický pohled na tehdejší režim v Československu jednání Mašínů ex post ospravedlňuje.

V tomto základním bodě tedy můžeme Mašíny chápat i v konkrétní historické situaci. Otázka je, zda forma jejich odboje je hodna oslavování. Zde se samozřejmě názory tříští především v úvaze, zda je hrdinství zabít na útěku ozbrojeného pokladníka. Je sice známé ono okřídlené, že vražda na tyranovi není zločinem, naskýtá se ale otázka, zda za onoho tyrana považovat právě ozbrojeného pokladníka. Pokud bych měl tedy odpovědět i na tuto zástupnou otázku, pak se domnívám, že jejich konkrétní činy za hrdinné nepovažuji a nejsem schopen Mašíny oslavovat, pouze je pochopit.