Křesťanské církve se tak dlouho štítily podnikání, až jim štědré sponzory vyfoukli buddhisté

Otázka po původu hnací síly expanze moderního kapitalismu není v první řadě otázkou peněz, ale vývoje kapitalistického ducha, napsal před více než sto lety německý sociolog Max Weber. Sám měl poměrně jasno v tom, kde se onen duch bere. Kapitalismus podle něj souvisel s protestantskou morálkou – pracovitostí, pílí, péčí o blaho bližních a schopností překonávat nezdary vírou v lepší zítřky. Drsněji řečeno: Ne že by křesťan nemohl svého bratra ve víře odírat ve fabrice, myslí přitom ale na to, že i dělníkova spokojenost vede k vyššímu zisku.

Po revoluci nebyl v Česku na nějakou etiku podnikání čas. V rané fázi našeho kapitalismu, která ostatně v leckterých oborech přetrvává dodnes, šlo hlavně o dostatečně ostré lokty a dravost. Weberem vyzdvihovaný altruismus nahradila finanční masáž vlastního ega.

Není to však jen pověstným českým bezvěrectvím. Křesťanské církve jako vzor podnikatelské etiky zklamaly. Mimo jiné proto, že slovo byznys a kapitál platilo v církvích až do schválení restitucí téměř za sprostý výraz.

A zatímco třeba američtí farníci běžně diskutují o tom, jak vydělat a kam uložit peníze od věřících, aby se zhodnocovaly, u nás byla funkce církevního šéfekonoma přehlížena. Třeba Českobratrská církev evangelická si v roce 2008 zvolila za svého hospodáře profesionála, který byl 15krát stíhán za zpronevěru. Pošestnácté okradl evangelíky o deset milionů. Nikoho jaksi nenapadlo poptat se, jak dotyčný spravoval svěřené peníze v minulosti. Víru se s duchem kapitalismu českým křesťanům propojit nepovedlo. Nejblíž k "božímu byznys plánu" mají mormoni, kteří platí ze svých příjmů pravidelné desátky a jejich celosvětový koncern se sídlem v Salt Lake City umí peníze pěkně protáčet. U nás ale mají jen necelou tisícovku členů a žádní ti slušně oblečení američtí chlapci, co rozdávali mormonskou bibli, už u metra nestojí. Tradičně se byznysu neštítí ani pravoslavní. Lákání bohatých sponzorů a odchytávání oveček v podnikatelské komunitě mají popové dokonce v popisu práce. V Česku se však s pojmem pravoslaví lidem vybaví spíše nevkusem oplývající ruský zbohatlík než třeba ukrývání parašutistů po atentátu na Heydricha.

Prázdné místo na trhu s etickým podnikáním tak musel někdo zaplnit. Kupodivu to nebyli různí environmentalisté a vyznavači New Age, jak by se mohlo zdát, ale čeští následovníci učení Siddhárthy Gautamy, známého jako Buddha. Žádná jiná církev (a buddhisté jsou jako náboženské společenství registrováni při ministerstvu kultury) nedokáže tak podchytit touhu dobře situovaných zaměstnanců, živnostníků a podnikatelů středního věku po vydělávání peněz, po němž by zůstalo víc než jen kupa nepotřebných věcí. A žádná jiná církev lidem neříká, že bohatství je nakonec docela fajn, jen je třeba se o něj umět podělit.

Péče o rozjitřeného a tápajícího kapitalistického ducha říznutá meditačními technikami z východu je možná tím pravým důvodem, proč se u nás k buddhismu hlásí 6000 li dí. Mimochodem víc, než je v Česku podle posledního úředního sčítání lidu příznivců dvou celosvětových monoteistických náboženství – islámu a judaismu. Ba co víc – čeští buddhisté, kteří si ve velkém osvojili učení excentrického dánského guru Oleho Nydahla, jsou ochotni nejen naslouchat radám, ale za svou poněkud instantní cestu k osvícení ještě platit.

Weber měl pravdu, rozvoji kapitalismu nakonec nesvědčí ani tak peníze, jako spíš jeho duch. Tedy způsob, jak peníze vydělávat a jak s nimi naložit, aby byl člověk sám se sebou spokojený a něco to přineslo i ostatním, státní kasu nevyjímaje.