Čtyřiadvacet let od 17. listopadu 1989 uteklo jako voda. Uběhlo to tak rychle, že zapomínáme, co bylo před tím. Chápu rozčarování po té euforii z pádu komančů. Tehdy jsme věřili, že budeme žít jako třeba Švýcaři nebo Němci či Rakušané. Byli jsme zvyklí, že máme jasného nepřítele, to podle toho, na které straně "barikády" jsme stáli. Komunisti se zprvu báli, co s nimi bude, než zjistili, že jejich vedoucí sní o změně.

Moc politickou změní za moc ekonomickou, a tak na ní začali pracovat již v momentě, kdy prostý lid cinkal klíči. V podnicích si navzájem vyslovili důvěru a vědomi si, že našinec nechce nést břemeno odpovědnosti, ujali se ochotně vedení, a to i v bankách, které "svým" kamarádům (dříve soudruhům) blahosklonně půjčovali na "podnikání". Věděli, že banka půjčené peníze již neuvidí, takže bylo lhostejné, na jaký úrok půjčují. Pak vypustili do médií pochybnosti o bance, lidičky se na ni vrhli a výsledek byl jasný. Mnozí se ke svým úsporám již nedostali.

Vzpomínáte na Kampeličky? To byla jakási jistota pro drobné střádaly před válkou. A s touto pověstí se začaly opět zakládat. A pic kozu do vozu – i zde se našli zloději, kteří buď s lupem utekli, nebo peníze prostě převedli na svá konta mimo dosah našich úřadů. Ostatně v těch dobách byly "staré struktury" všude, tudíž i v orgánech bezpečnosti a justice. A protože byly takto postihovány relativně malé skupiny obyvatel, "velkým" politikům to nevadilo, resp. nenapadlo je zákonem občany ochránit.

To byla první vlna rozčarování. A politici? Neviditelná ruka trhu vše rozhodne. Kdyby neviditelná, ale viditelní zloději, které nebylo možné postihnout, protože neexistoval paragraf, pod kterým by se to řešilo, a byla tu legrační formule: "Úmysl nelze prokázat!"

Také bez informací, které měli bývalí kapitáni průmyslu, šel prostý lid do odhozené kostičky, které se říkalo Kuponová privatizace. Nebudu popisovat doporučování renomovaných ekonomů a nábor naivků třeba na konto pana Koženého s honosným názvem.

To bylo chápáno jako zásah neviditelné ruky trhu, ale v přírodě se tomu říká přirozený výběr. Také pro ty, kteří mají trochu peněz a chtějí bydlet, se zrodil H-systém, kde se peníze také neviditelnou rukou ztratily. Nakonec peníze kazí charakter, takže bez peněz, ale charakterní, také přemýšlí, kde se stala chyba.

Asi vám přijde nepatřičné, když napíši, že viním totalitní režimy. To je tak, za Protektorátu nebo v ČSSR jsme brali stát jako něco zasluhujícího si šizení. Vzpomeňte na úsloví: "Kdo nekrade, okrádá svou rodinu!" Režim sice padl, ale myšlení zůstalo. To původní heslo žije pořád, ale na to staré, že "stát jsme my", se stále zapomíná, řekl bych, že se mu nevěří. Svědčí o tom různá hesla, ve kterých jsme MY a ONI. Ano, oni námi zvolení, ale to přeskakuji, protože chci dále připomínat. Sice jen "drobnosti", ale pro mě důležité.

Škoda, že tak rychle zapomínáme, a uvědomuji si to vždy, když slyším nebo čtu ty přiblblé řeči o prodané revoluci a že se vlastně nic nezměnilo. Byl jsem nedávno v Německu, což je dnes běžné, tedy nic zvláštního, jen jsem si vzpomněl, co s námi dělali celníci v roce 1979, když jsme jeli autem na "devizový příslib" do Itálie. To jsme již byli trochu poučení, co se dá "venku" čekat. To když jsme vůbec prvně v devětašedesátém jeli přes Frankfurt a. M. do Švýcar, jsme padli "na zadek" při první návštěvě obchoďáku. A nebyli jsme jediní z Východu, kteří "zírali". Zažil to tenkrát někdo ze současných zklamaných?

Dnes ani nepostřehneme přejetí hranice, nemusíme mít užmoulané marky, franky nebo "vyvexlované" libry v čalounění auta. Tam, kde je na obchodě nálepka s logem naší platební karty, nemusíme mít hotovost a u benzínky platíme stejnou kartou jako doma, a dokonce ve výhodnějším kurzu než u tehdejších vexláků.

Malý, řeklo by se přízemní doklad vydobyté svobody. A co ten zvláštní druh šikany, politické šikany, když dcera nebyla přijata na školu, protože neměla tátu ve straně, a spolužačku s trojkami vzali bez problémů, protože měla "správně" zařazeného otce?

Sociální jistoty? Ano, ale nesměl jste vybočit nebo špatně pohledět na soudruhy z uličního výboru. A koupit si něco na sebe v Tuzexu?

Nikoho ani nenapadne uvažovat o tom, že za jiný názor by mohl být odsouzen do pracovního tábora a, měl-li hezký dům, tak i zbaven majetku. A když to byl notorický rebel, tak i bez soudu. Muži (do 58 let) bývali povoláváni na "mimořádné vojenské cvičení" do pracovního oddílu v dolech.

Léky, které potřeboval člen rodiny, se sháněly po známých v zahraničí. Ti je mohli poslat, ale… Pro celníky muselo být obvodním zdravotním odborem potvrzeno doporučení obvodního lékaře, pak celnice léky vydala. Clo se neplatilo, ale polovinu si nechali!

A zdravotnictví bylo tak zázračné, že si raději založili pro své funkcionáře zvláštní špitál, kde končily léky, které vám zabavili.

Ještě jeden postřeh. Vzpomínáte na některá pořekadla, jako třeba "mladí ležáci, staří žebráci" a "pamatuj, že budeš jednou starý!" Ano, mí rodiče nezažili sociální výhody minulého režimu. Otcovu zubní ordinaci si vzali a já tu mám jen na průklepáku seznam. Matce (75 let) ve špitále nemohli ošetřující předepsat lék, z "nějakého" důvodu, ale protože tam byl lékař znalý svého poslání, dohodl se sestrou (mou, ne zdravotní), že lék napíše na ni, aby mohl matku dál účinně léčit. Proto si dnes rád poslechnu kecy o socialistickém zdravotnictví. A otec? Po čtvrtém infarktu zemřel v necelých padesáti letech.

A jsem u posledního připomenutí. Jeden soudruh, kolega, který odešel z rozhlasu, mi řekl, že se vrátí, protože komunisti povedou zákopovou válku, což mají i historicky "zmáknuté". Obsazené podniky, hutě, automobilky, sklárny, prostě všude, kam nalezli za přispění odborů a svých, žel námi zvolených zákonodárců, pomalu pokládali. I našli "strategického partnera", bohužel v zahraničí. Tak tu nemáme již skoro nic ve vlastních rukách, cizí firmy si určují pravidla a daňové prázdniny, kdy při jejich ukončení firmu stěhují dál a nám tu nechají nezaměstnané.

Jiný příklad v Novém Boru. Sklárna nemá odbyt, proto končí, koupí ji za pár šupů někdo, kdo náhle odbyt má. Jde prostě o cílené akce, z nichž se rodí noví miliardáři.

A myslíte-li si, že nová pravidla (zákony) neupraví ve svůj prospěch, až se dostanou opět díky nám, voličům, k moci, mýlíte se. Byl bych rád, kdybych se mýlil já.

A tak bych mohl pokračovat. Měla by být možnost těm sympatizantům komoušů zažít měsíc v totalitním skanzenu, "vojáčkům" v pracovních táborech atd.

Více zde: http://www.rottpanorama.cz/