Mnozí soudí, že vlastně není co slavit. Česká republika nevznikla z vůle většiny svých obyvatel - většina si tehdy přála zachování Československa. Nevznikla ani po nějaké dramatické události - vyhrané bitvě či válce, vypuknutí povstání nebo něčem podobném. Nevznikla ani z rozhodnutí OSN. Datum 1. ledna bylo zvoleno čistě pragmaticky - pro Českou republiku mohl stejně jako pro Slovensko pohodlně začít nový fiskální rok, kdy už "jel každý za své".

Během sedmnácti let nastalo mnoho věcí, které vedou spíše ke skepsi. Od počátku nového státu se začal kumulovat státní i veřejný dluh a nebyl jediný rok, který by znamenal jeho snížení. Z počátečního dluhu jsme dosud nesplatili ani korunu - pouze vršíme dluhy nové a nové. Obyvatelstvo neoplývalo nadšenými nadějemi ani před sedmnácti lety. Nyní je ale politikou znechuceno mnohem více, než bylo tehdy.

Policie byla tehdy v rozkladu. Dopravní policie je na tom nyní patrně lépe, podobně jako běžné policejní útvary. Zato ty z hlediska kriminality nejdůležitější jsou více méně rozprášeny. Armáda se zmenšila na minimum a jen naivka by se mohl domnívat, že by naši republiku byla schopna bránit, pokud by na ni zaútočil nějaký nepřítel.

Jedna věc je ale nesporná. Naše životní úroveň (máme-li na mysli její materiální stránku) se prudce zvýšila. Rychlost tohoto zvýšení je patrně bezprecedentní v celých dějinách českého národa, nakolik nám tyto dějiny poskytují relevantní data. To, že se nezvýšila celková spokojenost, je evidentní. Přesto mnozí i nadále usilují především o zvýšení svého materiálního blahobytu, ačkoli je snad nad všechnu pochybnost statisticky dokázáno, že tato cesta nás k pocitům štěstí nepřivedla. Mnozí ale ani nevědí, co jiného by měli hledat.

Pozitivní je i to, že během celých těchto sedmnácti let nás akutně neohrožoval žádný vnější nepřítel. Přestože je mezi námi ještě spousta lidí, kteří nemohou Němcům odpustit, co jsme jim udělali, celkově jsou vztahy s Německem velmi korektní a provázanost našich ekonomik přispěla výrazně k našemu materiálnímu blahobytu. Všech svých původních národnostních menšin jsme se zbavili, až na Poláky na Těšínsku, kteří nám naštěstí nevadí, a na Romy, kteří nám vadí hodně a nevíme, co si s nimi počít. Objevují se ovšem menšiny nové - Vietnamci, Rusové a Ukrajinci. Vážné problémy s nimi nemáme; mnozí se chtějí poctivě integrovat, jiní počítají s tím, že se po čase vrátí domů. I oni vesměs vydatně přispěli k našemu blahobytu.

Žádných heroických činů jsme se nedopustili - a jsme rádi, že to po nás nikdo nechtěl. Je tedy co slavit?

Není-li, starejme se o to, aby bylo. Vytkněme si velké cíle. Jedním z nich by mohlo být něco, co je ve skutečnosti velmi těžké: Obnova sociálního kapitálu, totiž důvěry mezi lidmi. Mnohé veličiny, indikující životní úroveň, neustále rostly - tato veličina se neustále ztenčovala. Pokud nastane obrat, nebude to malá věc. Až ten obrat nastane, nebudeme se na žebříčku míry korupce propadat, ale stoupat. Mezigenerační solidarita poroste. Lidé budou slušnější - a šťastnější, dokonce i tehdy, kdy se ekonomicky příliš dařit nebude.

Vytkneme-li si tento cíl, může se zapojit každý. Sociální kapitál totiž zvyšujeme každým dobrým slovem i každým dobrým skutkem. Stačí, abychom byli pravdiví a čestní. Stačí, abychom ctili manželskou věrnost a odpovědnou výchovu dětí. Abychom k sobě navzájem přistupovali s úctou.

Navrhuji ještě jeden cíl: Pojďme se zbavit dluhu. Opět - je třeba, abychom začali každý u sebe. Pojďme glorifikovat spořivost a uměřenost, nikoli spotřebu. Stavme se na všech úrovních proti utrácení peněz, které jsme nevydělali a které jednoduše nemáme. Navrhuji stanovit si za cíl, že se do deseti let zbavíme deficitu veřejných rozpočtů a do dvaceti let státního dluhu. Pak budeme mít na co být hrdí. Pak bude co oslavovat.

Možná teď není moc co slavit. Ale za pár let může být. Záleží to především na nás!

17. prosince 2009