(Ukázka z knihy „Běženec v sametu“, příběh navrátilce Pravoslava Komendy)

Tedy probuzení do nové dekády, nové éry nepředvídatelných nejistot. Šero v místnosti, šero v budoucnosti. Včerejší závazek absolvovat silvestrovské shromáždění s minimálním dotekem alkoholu se mu nepodařil. Kromě pokaženého žaludku, který si nemohl vyspravit americkým alkasalzerem, mu též třeštila hlava, obtížně rekapitulující průběh večera, jak kdo řekl co a k jakým závěrům se došlo, pokud se vůbec došlo. Razantní čínské řešení se nezdá být na programu. Snad jen panice propadající Hamáček-Houba by rád takové krvelačnosti. Většina soudruhů zdá se mít několik želízek v ohni doby, míní jít na věc od lesa, podvrátit, co se dá, nebo se na podvracení zcela vykašlat a svou energii zamířit toliko k tvorbě vlastního blahobytu. Rozhodně nebude bez zajímavosti sledovat předpokládaný posun v náladě národa, až začne remcat, od nynějších vítězů kontrarevoluce se odvracet, poněvadž nesplní jeho nerealistické představy. Národ jim přišije na triko vlastní nedostatky, dobře jim tak. Tak to předvídá Macarát. Zkrátka někdo, komu to myslí.

Úplné okno tedy neměl, na rozdíl od některých soudruhů, natolik včera alkoholem rozjetých, že by se za normálních okolností dostali v pozornost vyšetřovatele, prokurátora, soudu, v tomto pořadí. Zívl a přistoupil k oknu se soustředěním do dopolední mlhy, v níž se neobjevil pohlednicový jelen s rodinkou na pasece. Vycenil se do zrcadla s použitím přivezeného zubního kartáčku. Vyvlastněné Růženčiny hodinky na poledníku s písmeny CAl informovaly, že u pyramid stejně jako i v Orlických horách je už půl jedenácté. Oblékl se, na saku stopy po vínu, naštěstí bílém, se daly přehlédnout a nikdo si přece nebude Komendu pozorně prohlížet.

Potichu vyplul z dveří na inspekci prostor. Převládající ticho narušovalo pouze pár trousících se postav, rozhodně míň povídavých, zdaleka již málo extrovertních, v porovnání s jejich stavem ještě před málo hodinami. V jídelně byla ohleduplně k dispozici dršťková polévka s rohlíky, nekřupavými, poněvadž včerejšími -vlastně už i loňskými. Někteří soudruzi usrkávali turka a nic k tomu, jeden soudruh pil pivo a zdůvodňoval, že na opici to je ten nejlepší lék. Žaludek uklidní, mozek pročistí. Krasavec Béďa protahoval svaly a Komendu obdařil bolestnou novinkou, že samička Soňa včera večer rovněž stihla přefiknout významného činitele z druhé správy, čtvrtého odboru, jemuž velí podplukovník Nergl. Důležitý referát - výjezdní doložky, devizové krytí. Zkrátka, vybrala si správně. A tatáž Soňa, prosím, už nikoliv v pelechu, jak předpokládal, ale zde strávníkům posluhovala, jako by se nechumelilo. V očičkách opominutého Komendy plál žár morálního zatracení a autentické závisti.

Dostavilo se osazenstvo japonského mikrobusu. „Tak se na cestu pořádně naládujeme,“ libovala si Macarátka nad talířem s rovněž pořádně ohleduplně kořeněným gulášem.

„Helete, už je skoro poledne, to si počkáme na projev našeho nového prezidenta,“ navrhl Šindelář.

„To jsem zvědav, jak to bude jinačí,“ naklonil se programátor Čech ke Komendovi. „Však si vzpomínáš, jak jsem ti přehrával Husákovo novoroční povídání: “Při vstupu do Nového roku, na prahu Nového roku, vás všechny srdečně zdravím jménem Ústředního výboru Komunistické strany Československa a Ústředního výboru Národní fronty, jménem československé vlády... „

„Hele, nedělej si srandu - myslel to dobře,“ pokáral ho Macarát.

„Přestaňte s tím, už to jede!“

Ozval se bručivý hlas disidenta -prezidenta a zněl zcela jinak, než jeho bolševičtí předchůdci. Oznamoval, že nebyl zvolen proto, aby lhal, že nebude národ trýznit statistikami o vyrobené oceli, a šel dokonce tak daleko, že národu připomněl, v jaké se nachází mravní mizérii -ten národ, který si příliš zvykl říkat jedno a přitom si myslet něco jiného.

„Neřikal jsem to?“ ozval se Macarát, když bylo po produkci. „Neřikal jsem, že tudlety kecy náš lid nebude dlouho snášet? Dejte na mý slova.“

„Správně,“ souhlasila Macarátka poté, co pečlivě vylízla prázdný talíř. „Ty rohlíky tu necháme, co?“ řekla k manželovi před odchodem do kuchyně naprat kabelu užitečnějším proviantem.

Jak to zpravidla bývá, zpáteční cesta se zdála být kratší než ta původním směrem. Pasažéři vesměs klímali, pouze přerušováni občasnými Macarátovými rozumy. „Hele, Amerikáne, jak sme o tom mluvili - když tam v tej Americe se každej cejtí, že je oběť něčeho, proč bysme my taky tak nemohli? Jdeme přeci s dobou, chceme teď bejt světový. A máme na to větší nárok než voni - poněvadž jsme malej, slabej národ. Voni nám to zavinili tou Jaltou, prodali nás. Jen ruku na srdce - každej tady vlastně tim komunismem trpěl. A hlavně to byli komunistí, co trpěli. Voni museli nýst to břemeno odpovědnosti. No řekni, „ obrátil se k Šindelářovi, „copak to byl nějakej med mlátit naši nepřátelové? Dyť to, konec konců, taky byli - a furt jsou Češi.“

„No jo, ale já už jsem teď v důchodu.“

„Já už sem delší dobu, ale pravda to je!“

Japonský mikrobus, nepozorován pomýlenými kontrarevolučními davy, dorazil do Prahy.

- - -

K témuž novoročnímu dni novopečený prezident, absolvent kriminálu, otevřel jejich brány dokořán. Vyhlásil amnestii, již osmnáctou v poválečné historii, asi světový rekord. Inu nedivme se, když se hodně zavírá, dotyčné je pak nutno někde skladovat, problém s ubytovacím prostorem je v tak malé zemi univerzální. (Navíc, dle Macaráta, těch předchozích sedmnáct amnestií dokazovalo humanistické jádro věznitelů.) Havel vylidnil kriminály z více než 70 procent, na svobodu vypustil 22.278 osob, z nichž dvě třetiny byli recidivisté. To se národu pěkně uvedl! Stěžují si nejen majitelé chat a slepic, ale i ředitelé továren, ochuzených o nedobrovolné pracovní síly. Škodovka v Mladé Boleslavi tak ztratila desetinu personálu. Nahradit je mají příslušníci československé armády. Zatímco naši vojáci se budou věnovat užitečné civilní práci, Rudé armádě bylo doporučeno opustit území státu do konce roku. Toť tedy vděk našim osvoboditelům.

A strůjce této šlamastiky si hned bohorovně odjede za hranice, a to zrovna na návštěvu k Němčourům, našim historickým nepřátelům. V Berlíně nabízí pomoc českých pracujících při bourání Zdi míru. Do Prahy ho pak spěchá navštívit Šimon Peres, první člen izraelské vlády od roku 1967, když tehdy došlo k přerušení diplomatických styků Antonínem Novotným, rozezleným kvapnou porážkou arabských armád a jejich sovětských zbraní. Po Peresovi k Havlovi spěchá Frank Zappa, rock-and-rollový komediant, aby mu dělat poradce. Na Hradčanech se v koridorech personál pohybuje na kolečkových bruslích. Tak za předchozích soudruhů, natož tatíčků prezidentů, věru nebylo.

Zemědělské noviny se přeptaly RSDr. Miloše Jakeše a dozvěděly se, že poté, co od svazáků dostal čestnou medaili 17. listopadu, nic víc o událostech dne nevěděl, poněvadž odjel dlít na Orlík, kde ho nikdo neinformoval a zahraniční rozhlas on zásadně neposlouchal. Soudruh tak principiální a přesto ze strany vyloučený rovněž pohovořil s tazateli z Mladého světa, jimž se svěřil s obavami, aby nedošlo na „pronásledování lidí za jiné názory, abychom se poučili z minulosti“

„Snad komunisti zničili demokratické tradice?“ zásadní otázku vznesl v téže anketě RSDr. Vasil Bilak.

Toho ze strany už také vyloučili. Jiní dezertují z vlastní vůle. Předseda vlády Marián Čalfa tak učinil 17. ledna, jeho náměstek Valtr Komárek si pospíšil o týden dřív a rostoucí hvězda Vladimír Dlouhý je předběhl už v prosinci. Spisovatelka Alexandra Berková se v Lidových novinách jízlivě ptá: „Chtěla bych někdy vidět člověka, upřímně se radujícího, že ho právě vzali do strany.“

“Jen ať moc neprovokuje, ještě není všemu konec,“ utrousil Komenda, již přesedlavší z obligátního Ruďase k jiným informačním zdrojům. „Usmiřujeme se až přlliš rychle, skoro jako by se nic nestalo,“ rýpla si v těchže Lidovkách někdejší disidentka Helena Klímová - ty ženské se nějak moc čepejří. Potkat se s Macarátem, ten by si to s nimi vyříkal!

Lidoop teď dost pravidelně docházel na pracoviště, na něž se zpožděním dolehl vládní příkaz všemu estébáctvu do práce chodit, ale vůbec nic tam nedělat. A plat ovšem nadále pobírat, čili leninský princip „Kdo nepracuje, ať nejí“ postavený na hlavu. Zcela se ale přece jen nezahálelo, pořád bylo co skartovat.

„Ten náš sametovej prezident to přeci řek - a víc než jednou řek - docela zřetelně: že za komunismus, všecky ty svinstva, jsme všichni vodpovědný,“ Macarát se ještě nenabažil. „Všichní jsme vinný. Chartistí taky. Nebo snad ne? Esli se jim naše budování nelíbilo. proč teda neudělali kontrarevoluci už dávno? Teď teda lidi cinkali klíčema. ale stáli jste někdy nahoře na tribuně vo prvnim máji? Já stál. A všicí, co před náma, tedy pod náma, pochodovali, tak akorát mávali, jásali, štěstim se mohli posrat. Dyť po nás mohli vystřelit - nebo ne? Takhle nás jen ujištovali v tom, že to děláme dobře. I když jsme to teda - asi - moc dobře nedělali. Tak mi řekni, když se todle všechno sečte, čí je to vina? Jejich je větší. Nás takle zblbli, že sme to holt dělali, jak sme dělali.“

S takovou analýzou se nedalo nesouhlasit.

Gorila se dosud nevypovídala: „Lidi taky začínaj kušnit, co že je to za spravedlnost, když třeba takovej soudruh Urbánek - jako první tajemník se nám moc nepoved, to teda ne - že teď bere od státu přes sedm tisíc korun za nic. A že takzvaný mučitelové z dřívějška mají vyšší penze než jejich voběti, pokud to teda přežily. V tomdle musim tuten sametovej režim pochválit, že voceňuje starý zásluhy, děj se co děj. Třeba to remcání vo Pich-Tůmovi. Sloužil věci věrně, důkladně, až do roztrhání. A jak se mu strana vodvděčila? Zavřela ho na fůru let.“

„Ale brzo ho pustili a rehabilitovali.“

„Hele, strany se moc nezastávej! Prostě trpěl a to je fakt. A sameťácí to respektujou. Aspoň něco, hajzlové jední.“

- - -

Ve Federálním shromáždění, kde zasedá pět bývalých generálních tajemníků KSČ a jeden z nich tomu dokonce předsedá, nový prezident měl proslov, v němž také řekl: „Ve svých kancelářích na Pražském hradě jsem nenalezl jediné hodiny. Cltlm v tom cosi symbolického: po dlouhá léta tam nebylo proč se dívat na hodiny, protože tam po dlouhá léta stál čas. Dějiny se totiž zastavily. Nejen na Pražském hradě, ale v celé naší zemi.“

Soudruzi opouštějí funkce výměnou za funkce opouštěné jinými soudruhy. Z ředitele se stane náměstek a z náměstka ředitel. Pro mnohé komunisty byl 17. listopad většlm vysvobozením než pro leckterého disidenta, prohlásil pospíšivší si ex-komunista Michal Kraus, posléze šampion v nové disciplině politického turismu.

Šlo o domluvu umožnit vládcům, aby se beztrestně vyzuli z politických rolí, a tedy i další politické odpovědnosti, a aby se jim teď v hospodářských rolích dostalo patřičné odměny pěkně v klidu si užívat? Že by se byl povedl tak parádní handl o odchodu od jednoho druhu koryta k druhému? Fundamentální půvab kteréhokoliv tvrzení o konspiraci: je nevyvratitelná. Je rovněž nedokazatelná. Ať už je tomu tak či onak, důležité je, jak na tom vydělat, jak se do nové situace vklínit. To ovšem Komenda nevěděl. Doma si otevřel Mladou frontu, někdejší spolehlivý svazácký zdroj, a četl:

První konkrétní tvář, která se vynořila z anonymity „mlátiček“, které masakrovaly v listopadu demonstranty. Nadporučík SNB J. Oudrán, obžalovaný vojenským prokurátorem za zneužití pravomoci veřejného činitele podle § 158. Udeřil PhDr. K. Vávrovou hlavou o podloubí na křižovatce Národní a Míkulandské ulice, a když upadla, nakopl ji do pravého boku. „Nepopírám, ale nepamatuji se na to,“ vypovídal před vojenským soudem.

Jaké porušování zákona? Dotyčný příslušník jen důsledně aplikoval zákon při postihu rozvračečů. Týž názor vyjádřil krajně rozhořčený soused Kvasnička: „Kontrarevoluční teror, pomsta buržoazie, ti povídám!“

Dokonce i prozatím zpravidla mlčenlivá soudružka manželka se připojila. „To známe! Zase střílet do dělníků, jako za Masaryka!“ zaskřehotala hodně nakřáplým hlasem.

„Duchcovský viadukt,“ přitakal Komenda, jehož vzdělání z pionýrských dob ješte zcela nevyprchalo.

- - -

Na nepracujícím pracovišti pozvolna ubývalo kádrů a trošku větším tempem i sebevědomého elánu. Kubánský soudruh Pedro či Pablo na záchodku Komendovi si postýskal, jak nevlídně se teď zachází s pokrokovou Mezinárodní organizací novinářů a že Miloš Jakeš mladší již není generálním ředitelem MONu. S tím se prý i veze obvinění z čachrů s valutami, namočen v tom je i soudruh Dušan Ulčák.

Že by už nastalo podemílání a kácení pilířů s kariérami, jimž se předvídala budoucnost na věčné časy? Na staroslavné Karlově univerzitě prý už dochází k likvidaci Ústavu marxismu-leninismu a ne méně než 180 vyučovatelů vědeckého socialismu musí hledat jinou existenci. Jak se mají tito leninosauři příště živit? Leninosaurus profesor Zdeněk Šafář prohlásil, že si otevře svůj byznys, aniž prozradil, s jakým tovarem. Někteří bezprizorní soudruzi míní založit turistické kanceláře, nabízet i služby zahraničním nostalgikům v pátrání po jejich rodinných kořenech. A co cenzoři, ti aby se rovněž rozhlídli po něčem nyní praktičtějším.

„Však ty soudruzí se neztratěj,“ povzbuzoval veterán Macarát. “Mají svý zásluhy, nebo ne? Těch publikací! Budou konkurzy, přihlásí se, nebudou mít konkurenci! Dřív učil vědeckej ateismus, teď bude učit nevědeckou religiozitu a bude to.“

„ Na ty místa se přece pohrnou ti odstavení po osmšedesátém!“ kdosi se ozval.

„Hlásit, to se můžou,“ souhlasila gorila nejzkušenější. „Ale jakou budou mít šanci? Dvacet let nepublikovali ani řádku. Do jakýho světla by to postavilo naší vědu ­ nota bene, teďko, když chcem zpátky do Evropy?“

„Prosím tě! Jednak co to je za vědu, jednak se přece každý bude ptát, proč nepublikovali,“ nedal se skeptik.

„Proč, proč! Takovej je život. Já se ptát nebudu. A co to je za vědu, to nemůžu posoudit a ty taky ne, poněvádž na to nejsme expertí.“

Zvedli se k odchodu do pilně navštívené kantiny pozřít pár rumů a čas v pracovní době neleninsky deaktivované estébácké báze zdárně plynul.

KONEC