Ta zpráva působí jako z jiného světa. Argentinský soud rozhodl, že orangutaní samice Sandra je osobou, byť ne lidskou, neboť její kognitivní schopnosti ji odlišují od předmětu. Jinými slovy rozhodl, že osoba Sandra by neměla být držena v kleci a může být odvezena ze zoo v Buenos Aires. Verdikt ještě není pravomocný, ale už stačil rozjet diskusi.

Někteří v tom vidí krok ke svobodě zvířat. Posilují je mediální titulky typu „Soud pustil orangutana ze zoo, má právo na svobodu“. Jiní v tom spatřují krok k úpadku západní civilizace: může-li být uznáno právo orangutana, může se i kůň stát senátorem, jak tomu bylo v Římě za časů Caliguly.

Ano, ta zpráva vyvolává škálu reakcí od pocitu téměř vyhrané revoluce až po posměch. (Když se o ní debatovalo v redakční kuřárně LN, ozval se argument: Co ten orangutan udělá na svobodě? Půjde si pro sociální dávky.) Jenže ta debata působí přepjatěji, než je nutné.

Za prvé: soud nerozhodoval o právech zvířat, ale o právech lidí se zvířaty nakládat. A dospěl k závěru, že orangutan nepatří do téže škatulky jako, dejme tomu, plch. Na tom není nic caligulovského.

Za druhé: ideologický náboj sem vnáší přepjatý antropomorfismus – připisování lidských motivů chování zvířat. Bojovníci za práva zvířat často argumentují svobodou. Myslí tím lidskou svobodu coby svobodnou vůli? Svobodu provázanou s odpovědností? Zní to hezky, ale v reálu nedokážeme objektivně zjistit, jaká svoboda je pro to či ono konkrétní zvíře důležitější – zda svoboda volby pro drsný život v džungli, nebo svoboda plného zaopatření v nesvobodě zoologické zahrady. To není argument pro klecový chov, ale jen proti přepjatému antropomorfismu.

Za třetí: ti, kteří chtějí lidoopy, zejména šimpanze, zařadit do rodu Homo, rádi argumentují vědecky, empiricky, pomocí čísel. Třeba tím, že genom šimpanze se shoduje s lidským na 99 procent. Ale o čem to vypovídá? Stačí, aby byl poškozen jeden jediný gen (to jsme v řádu tisícin procenta genomu) a z „člověka rozumného“ se může stát nešťastník postižený Downovým syndromem, jemuž by soud odebral svéprávnost. A opět: to není argument proti svobodě ani lidství těchto jedinců, ale proti fascinaci procenty genomu.

S ilněji možná zapůsobí apely na adresu našich duší. Ještě před sto padesáti lety byli v USA legálně drženi otroci a argumenty proti jejich svobodě se podobaly tomu, co zaznívá teď (byl by to úpadek civilizace). Ještě před osmdesáti lety byli na světových i koloniálních výstavách předváděni afričtí domorodci (rád si je prohlížel německý císař Vilém) nebo se pořádala lidská či etnická show.

Dnes už by to nešlo nejenom kvůli zákonům (je ironií dějin, že v Německu tu praxi zarazili nacisté odmítající veřejné vystupování „barevných“), ale hlavně pro civilizační posun. Bavit se sledováním domorodců na výstavě či lidoopů v kleci patří spíše do filmu Planeta opic než k duševnímu rozpoložení člověka 21. století.

LN, 27.12.2014