Malá rukojmí pro velký byznys za veřejné peníze

Fond ohrožených dětí. Jen název zní tak, že by mnozí vysypali poslední peníze z kapsy. Vždyť kdo by nepomohl dětem, natož opuštěným. Jenže my jsme z té kapsy vysypali už skoro dvě miliardy. Kde jsou, paní Vodičková?

„Klokánky vznikly díky darům veřejnosti. Teď jim hrozí krach, protože Fondu ohrožených dětí nebyl povolen splátkový kalendář na nedoplatek na sociálním pojištění, nemáme bezdlužnost, a proto nám nebylo vyplaceno přes 11 milionů korun. Prosíme, pomozte Klokánky zachránit a pošlete jakoukoli částku na účet 3055103/0300. Věříme, že se díky Vaší pomoci podaří Klokánky zachránit,“ volá paní Vodičková na všechny strany. Před tím, než někdo z vás vyslyší toto volání, bylo by dobré se zamyslet nad podstatou věci. Nemám rád, když někdo mlží za účelem vlastního prospěchu, natož když to zdůvodňuje potřebou své vlastní existence za cizí peníze.

Tak zaprvé Klokánky nevznikly výhradně díky darům veřejnosti. Už první věta manipuluje s vědomím skutečnosti neznalých lidí. Klokánky jsou nejpodstatnější nákladovou položkou fondu a bez dotací z veřejných peněz by už dávno neexistovaly. Fond dostal z různých zdrojů na svoji činnost už téměř dvě miliardy korun, přičemž cca 90% (!) tvořily dotace z veřejných peněz. Ty byly v minulosti přidělovány politiky i velmi nestandardně jako „mimořádné“. Jako účastník několika veřejných jednání příslušných výborů vím, že k tomu stačilo, když paní Vodičková při jednání upustila slzu nad osudy opuštěných dětí a přidala nějaký ten pěkný tragický příklad. Stačí jeden. To zabírá vždycky. Vždyť i poslankyně, které v takových výborech sedí především, jsou taky matky.

Zadruhé není pravda, že Klokánkům hrozí krach proto, že Fondu ohrožených dětí nebyl povolen splátkový kalendář na nedoplatek na sociálním pojištění. Fondu hrozí krach proto, že jeho řízení paní Vodičková nezvládla a z pozice manažera ho v podstatě poslala do insolvence, když není schopen dlouhodobě splácet své závazky a ty rostou. Nastat podobná situace jinde, dost možná by chodil manažer na hraně trestného činu, pokud by návrh na zahájení insolvence nepodal včas a sám. Dal jsem si tu práci a podíval se do všech výročních zpráv fondu od roku 1999 do 2013. Z objemu peněz na straně příjmů by věci neznalý člověk málem došel k závěru, že opuštěných dětí v demokracii nejenže neubývá, ale že jejich počet každý rok roste (v milionech: 1999 – 19,3; 2000 – 34,4; 2001 – 36,8; 2002 – 39,9; 2003 – 58,1; 2004 – 77,9; 2005 – 97,1; 2006 – 149,9; 2007 – 143,8; 2008 – 179,1; 2009 – 173; 2010 – 210,1; 2011 – 227,7; 2012 – 245,5; 2013 – 262,3). Při pohledu na ta čísla mě na adresu jiných napadá otázka„Dámy a pánové, nechci se vás dotknout, ale kdo z vás to má?“.

Už dlouho tvrdím, že tento stát odebírá děti z biologických rodin mnohdy zbytečně. Nevejdete se do předepsaných škatulek a dítě jede. Znám rodinu, kam kdyby přijela sociálka a viděla bosé děti ve sněhu, žijící v souladu s přírodou, jejichž jídlo zcela jistě nenaplňuje předepsanou rozmanitost, naložila by všech šest do kufru hned. Přesto jsem neviděl zdravější a šťastnější rodinu a šťastnější děti. Jsem přesvědčen, že je nezbytně nutné, abychom pomáhali biologickým rodinám, pokud se dostanou do problému. Jenže ta pomoc musí znamenat být s nimi a u nich, nikoli vyrvat některou z jejich součástí a přemístit ji jinam.

A tím tu máme zatřetí, přičemž pro mě osobně je to nejpodstatnější argument, proč paní Vodičkové neposlat ani korunu. Ona volá „Prosíme, pomozte zachránit Klokánky!“, což je přesně z té kategorie myšlení, splňující heslo „cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly“. Tady přece absolutně nejde o nějaké Klokánky. Tady jde o děti. Je potřeba zachraňovat děti, to je cílem, ne Klokánky, které jsou jen jednou z několika cest k možné záchraně.

Nevím, zda si to paní Vodičková uvědomuje. Nepodezírám ji z toho, že by přímo a vědomě tunelovala veřejné rozpočty. Dokonce jsem přesvědčen, že v dobách, kdy v devadesátých letech praskaly dětské domovy a kojenecké ústavy ve švech, udělala velký kus dobré práce, když Klokánky vznikly. Bohužel přestala vnímat realitu, naddimenzovala činnosti fondu a spolehla se na to, že peníze na děti vždycky někdo pošle, a že k nim pošle taky ty úředně odebrané děti, které dnes už slouží vlastně jen jako rukojmí vlastní existence. A to je smutný výsledek osobního selhání, u kterého je zbytečné hledat důvody jinde, než u sebe.