Neviditelný pes

SPOLEČNOST: Opuštěná místa

16.10.2006

Cesty krajinou, zejména tou opuštěnou, přinášejí obvykle setkání. S lidmi i věcmi. Cesty Tak zapadá slunce jen na Šumavěmísty dříve nepoznanými vedou i k mnohým zajímavým úvahám. O tom, co bylo, o tom, co bude … Krajina je cosi jako kronika, ale ne každý v ní umí listovat.

Putování po pravém břehu Lipna místy, která byla ještě před pár lety obyčejným smrtelníkům nepřístupná, není jen poučné, poskytuje i spoustu času k přemýšlení. Třeba o tom, proč vlastně státní hranice socialistického ráje začínala dobrých patnáct kilometrů před tou skutečnou, proč tam bylo zničeno tolik obcí, kam až vedla komunistická nenávist ke všemu nekomunistickému, proč došlo k likvidaci celých etnik…

Poutník jde a hledá zbytky téměř zapomenutého poutního místa Maria Rast am Stein kdesi v lesích nad Vyšším Brodem. Cesta se klikatí mezi vysokými stromy, proti svižně kráčí chlapík. Botasky, kraťasy na zádech, stará poctivá usárna, co pamatujeme ještě z dob trampského mládí. Poutník i chlapík, odhadem přes šedesát let, se zastaví a na kraji paseky společně usednou do zelené trávy. Chlapík se, jen tak mezi řečí, optá, kam že vede tahle zapomenutá silnička. A poutník podle nejlepšího svědomí vysvětluje vše, co ví. Chlapík proud slov mávnutím ruky přeruší a přizná, že je na jedné ze svých obvyklých letních cest. Každý rok se tak vypraví krajinou, bez velikého plánování určí jen cíl cesty. Jí, co se dá, spí pod širákem a letos kráčí na Boží Dar. Ten v Krušných horách a chce co nejvíce kopírovat hranici.:

„To je jednoduchý. Dokud chodím, tak to žiju. No a dokud žiju, zatím teprve dvaasedmdesát let, tak je na světě docela sranda.“

Ti dva pokračují každý svým směrem.

KapličkyPoutník zvolna přichází k místu, kde dříve stávala vesnice Kapličky. Připomíná ji jen prostý kříž z kamene, pamětní deska a bývalá hláska protivzdušné obrany státu. Ještě slouží. Ne snad při bedlivém střežení vzdušného prostoru před letadly zlých imperialistů, ale jako stanice ke měření vzdušných proudů. Co kdyby se zjistilo, že na Šumavě fouká vítr a mohl by vyrábět elektřinu kterou ČEZ levně prodá za hranice?

Kdysi bohatou a velkou vesnici ale připomíná ještě jedna, taková relativní, drobnost. Příkaz Okresní správní komise k odsunu jedné z místních rodin vyvěšený pod sklem na tabuli s podrobnostmi o životě vesnice..


ADRESA: Z a h r a d n í k o v á Terezie

a celá vaše rodina

O m l e n á š k y

Byl jste určen k odsunu do své vlasti ( domů do Říše ) a budete odtransportován dne 24. / 6. 1946 v 7 hodin do sběrného střediska v Kaplici.

Vezměte s sebou: 2 přikrývky - 4 soupravy prádla - 2 dobré pracovní obleky - dobrý pracovní plášť ( zimník ) - misku, šálek a jídelní příbor - 2 ručníky a mýdlo - šicí potřeby ( jehly a nitě ) - potravinové lístky a úřední osobní průkazy a doklady.

Dále si můžete vzíti s sebou předměty Vaší osobní potřeby, něco nezkazitelných potravin a podobně; všechny Vaše věci nesmí přesahovati celkovou váhu 50 kg na jednu osobu.

Veškeré šperky, cenné předměty, peníze a vkladní knížky ( kromě markových platidel ) si sepište a odevzdejte je v sáčku s Vaším jménem a adresou na shromaždišti.

Při odchodu z bytu jste povinen uzamknouti všechny vchody do místnosti, které obýváte nebo v nich provozujete živnost klíči, které opatříte lepenkovými štítky s Vaším jménem a adrsou a odevzdáte na shromaždišti.

Klíčové otvory přelepte přiloženými papírovými páskami tak, aby dveře nemohly být otevřeny bez porušení pásky. Na pásky se hlava rodiny vlastnoručně podepíše.

Důrazně upozorňuji, že nic z Vašeho majetku nesmí být prodáno ani darováni, půjčeno nebo zcizeno.

Neuposlechnutí těchto příkazů se trestá.

Z příkazu Okresní správní komise:

V případě, že neumíte česky, poslouží vám vedlejší překlad.



A poutník stojí a tiše uvažuje. O tom, nakolik je Terezie Zahradníková německé jméno, o tom, jak asi dlouho rodina v Kapličkách žila, o tom, zda některý z povadlých svazků květin kolem kříže nepatří právě Zahradníkovým....

Přicházejí i myšlenky, proč po vysídlení pohraničí většina vesnic ještě dlouhé roky stála. Nejdříve obývána lidmi, nezřídka „zlatokopy“ z vnitrozemí, časem opět násilně vyklizena a zabraná socialistickou armádou. Její láskyplná péče znamenala definitivní konce. Domy, kostely, hospodářské objekty se staly terčem cvičné palby těžkých zbraní, nebo byly, patrně jen tak pro zábavu vojenských pánů, vyhazovány do vzduchu.

U kříže z lomového kamene opatrně položená vzpomíná na vesnici i lidi povadlá kytice…

Cesty toulavé vedou ale poutníka stále dál a dál, okolo kláštera ve Vyšším Brodě podle ještě divokého toku Vltavy až do podhradí v Rožmberku. Tam již poválečné odsuny v masovém měřítku neprobíhaly, většina starousedlíků i vesnic zůstala, jak to konečně má být, na svých místech. Břehy i vodní plocha jsou plné vodáků a poutník hledající mír a samotu raději mizí kdesi tam, kde opět čeká pustiny. Nachází taková místa hned za městečkem, z dáli jakoby mu na hradní věži trochu mávala Bílá paní a usmívala se na něho. Pochopila, že vidí někoho, kdo nejde do kraje škodit a koho netřeba vyděsit.

U silničky je stará roubená chalupa, za ní mohutná kamenná zeď. Zvědavý poutník opatrně otevírá omšelou bránu a zvolna, jak se sluší, vstupuje do zahrady ticha, do míst těch, kteří se v prach obrátili. Opuštěný židovský hřbitov…

Několik desítek starých i novějších Židovský hřbitov u Rožmberka n. Vltavoupomníků, pár z nich je přizdobeno volně položenými kamínky, vzrostlá tráva, u zdi drobný trs zplanělých žlutých kosatců. Data konců života jsou nejčastější z dob první republiky, lidé opustili svět tam, kde se narodili a často prožili celé své bytí. Mnohé pomníky ale nesou letopočty poněkud mladší. Řada z nich je ze čtyřicátých let minulého století; nechybí něco připomínajícího seznamy všech rodinných příslušníků. Ty pomníky jsou zanedbané, nezdobí je kamínky a místa smrtí jsou dost stereotypní. Osvětim, Dachau, Mathausen, Trebkinka, Ravensbrück…. Hroby u pomníků jsou jen symbolické a k mnohým z nich již dávno nemá kdo položit ani ten vzpomínkový kamínek.

Poutník je více než kdy jindy tichý a ač na židovském hřbitově, nějak podvědomě smeká. Napadá ho co dokáže neúcta k lidskému životu, co dokáže genocida, jak dlouho obě ještě potrvají. Vzpomíná na povadlou kytici u kamenného kříže ve zničené vesnici Kapličky. Domy nestojí, ale obyvatelé nebo jejich potomci někde v dálce žijí dál. Mohu přijet a položit alespoň kytici.

Domy židů z Rožmberka sice stojí, ale žijí v nich dávno jiní. Těm, kteří se v nich narodili, žili, milovali a třeba i nenáviděli nikdo vzpomínkový kamínek ani povadlou kytici do míst, která měli rádi, již nikdo nepřinese.




zpět na článek