Ze všech stran okolo sebe slýcháme cosi o tom, že kultura upadá, že se nečte, že se točí špatné filmy a vůbec že kultura všeho druhu upadá. Pokud se zeptáte hořekujících, u nichž se domnívám, že mnozí tento pesimismus projevují coby určitou intelektuálskou stylizaci, co že za tu nekulturnost může, zpravidla vždy se v odpovědi objeví alespoň jedno z následujících slov: internet, konzum, počítače. Je tomu ale opravdu tak? Zabíjí moderní svět kulturu?

Podle mého názoru to není tak žhavé, jak se často tvrdí. Pouze se s rozvojem internetu zásadně změnil vztah autor - konzument (čtenář, posluchač, ...), a to ani ne tak kvůli nějaké pohodlnosti, jak se často udává, ale spíš kvůli určité revoluci v nabídce a poptávce na kulturním "trhu". Není to tak dávno, kdy byla společnost co se kultury týče ostře rozdělena mezi několik málo tvůrců na straně jedné a miliony konzumentů na straně druhé. To skončilo a dokud bude internet či demokracie existovat v té podobě, jak je známe, tato situace také potrvá. Hranice mezi tvůrci a konzumenty se totiž úplně rozmělnila. Najednou může tvořit a publikovat kdokoliv a čtenáři objevují zajímavou formu interakce s autorem. Do literatury i hudby proniká "americký sen" - tedy možnost začít na koleně a proslavit se po celém světě. A jde to i bez jakékoliv pomoci producentů, obchodních manažerů i vydavatelství - tato se už kolikrát sama nabízejí, zda by mohla úspěšné dílo vytisknout. Typickým příkladem je takový Denik Ostravaka nebo břichomluvec Jeff Dunham - obojí je velmi kvalitní forma humoru a obojí můžeme nazvat oním "americkým snem". Přitom jediné, co podobní autoři ke slávě potřebují, je internet, blogovací servery, YouTube či další obdobné služby. Když si pustíte skvělé představení Achmed the Dead Terrorist, povšimněte si, že Achmed si dělá legraci z několika osob, které jsou mimo USA prakticky neznámé - přitom jde v rámci USA o uznávané celebrity plnící stránky nejednoho bulváru. Srovnejte jejich popularitu se samotným Dunhamem - zatímco o tyto hvězdičky se stará celý profesionální tým, půlka mediální scény a plno sponzorských firem, Dunhama po světě proslavilo jedno video na YouTube natolik, že se stal slavnější, než ona Lindsey Lohan, o níž Achmed mluví.

Ondřej Neff v jednom televizním pořadu řekl, že s úžasem našel na internetu fórum, kde lidé píší velmi kvalitní sonety, navzájem si je komentují a vytvářejí díla o vysoké hodnotě, která jsou přístupná zdarma komukoliv na celém světě a která dovedou být čtenářstvu uvedena i bez jakéhokoliv literárního průmyslu. Není snad to, že něco takového vychází a že to někdo s nadšením čte, znamením, že kultura neupadá, ale naopak nebývale roste? Před padesáti lety jste k proražení do literárního světa potřebovali dobře umět psát, mít manažera, nakladatelství, reklamu a mnoho dalších, často nákladných věcí. Co potřebujete dnes? Umět dobře psát (to se nezměnilo), připojení na internet a trochu průbojnosti v ukazování vlastních textů. Začnete s blogem, který různě propagujete, pak vás lidé začnou tisknout sami, pak vás lidé začnou i citovat a nakonec vaše díla zpracují do podoby třeba rozhlasových her. Popularita jako hrom, nemyslíte? A co k tomu stačí? Počítač a připojení k internetu. Za nový notebook dnes dáte už necelých devět tisíc, za připojení k internetu pár stovek měsíčně. Nic, co by se nedalo utáhnout, pokud o psaní opravdu hodně stojíte. To je inovace, která kulturní svět nebývale rozšířila.

Ovšem netýká se to jen literatury, hudby či dramata (pravda, natočit na vlastní pěst dobrý film ještě zatím moc nejde), ale i například takového kulturního bohatství, jako jsou různé malé jazyky, u nichž by se bez internetu pomalu dávno zapomnělo, že existují. Zkuste si otevřít Wikipedii (která je ostatně dalším živoucím důkazem, že kultura je díky internetu na obrovském vzestupu) a podívejte se, v jakých jazycích se vyskytují články, které tam jsou, často na velmi dobré úrovni. A to třebaže se vždy najde plno wikibijců, kteří poukazují na jejich neprůkaznost. Před dvěma lety jsem nevěděl (a myslím, že jsem asi nebyl sám), že existuje kodifikovaná slezština. Dnes díky Wikipedii vím, že (cit.): "Rypublika Česko (čes.: Česko, Česká republika; ČR), felerńy mjanowano Čechy – państwo we Ojropje Střodkowyj, bes dostympu do mořa. Uod 1918 do 1939 a uod 1945 do 1993 wuaźiuo we skuad Čechosuowacyje. Uod 2004 Rypublika Česko je čuůnkym Uńji Ojropejskij" je možné říct i tímto způsobem. Bylo ještě před dvaceti lety možné, aby se ze svého obývacího pokoje mohl člověk každý den dozvědět taková kvanta nových a zajímavých věcí, jako je to díky internetu možné dnes? Mohl bych si jen tak bez toho, abych musel do knihovny v Reykjavíku (zkuste si to za komunistů) přečíst třeba Vafþrúðnismál v originále? Dnes to najdu ve formátu pdf pomocí Google za půl minuty.

Moderní doba a moderní technologie - a internet především - tak dělají to, že dávají možnost lidem, aby se dostávali k originálům, aby sami tvořili, mají-li na to chuť, aby jejich tvorbu někdo hodnotil, aby mohl být spisovatelem opravdu každý, kdo na to má. Naopak internet zabíjí dabing, různé zprostředkovatele, "literární vychovatele" a další, kteří jsou najednou bez práce, protože ti, kteří o literaturu stojí, si ji najdou i bez nich. A ostatně soudím, že to zase taková škoda není.