Chovat se jako blázen nebo vyložený debil vyžaduje stále méně odvahy. Největší rebelové se drží zpátky.

Rovnou přiznávám, že jsem opouštění takzvané komfortní zóny ještě před rokem sám propagoval coby zdravé otužování – ale jak to tak s buzzwordy bývá, nějak se nám to vymklo z kontroly. Z komfortní zóny se stala mlamojská představa sedmého kruhu pekla, o její škodlivostivycházejí články, o jejím opouštění blog, a dokonce se můžete zúčastnit kurzu, na kterém podstoupíte přesně to, co podstupovat nechcete.

Jsou to sice vaše peníze, váš čas a vaše důstojnost, ale než pod dohledem nějakého hipsterského gurua začnete běhat pozadu nebo jíst jogurty vidličkou, rád bych vám připomněl tři drobnosti.

1. Nejde o kvantitu, ale o kvalitu

Pokud je pro vás život něčím víc než sběrem zážitků, pak není důležité být mimo komfortní zónu co nejčastěji, ale spíš správně poznat moment, kdy z ní vystoupit.

Poutavý příběh o tom, že se dá hrdinství trénovat nošením černé tečky na čele, bohužel naráží na fakt, že tečka samotná vás nenaučí rozlišovat dobro od zla nebo podstatné od nepodstatného a že mezi lehounkým sebezesměšněním a hlubokým sebezapřením zeje propast. Můžete si malovat tečku, pít čaj z cukřenky nebo psát e-maily tužkou – ale až budete široko daleko jediní, kdo může dát dýchání z úst do úst zapáchajícímu bezdomovci, stěží vám takový trénink pomůže překonat odpor. Není diskomfort jako diskomfort.

Podobně je zbožným přáním, že časté opouštění komfortní zóny přispívá tvůrčímu myšlení. Když zalistujete knížkou Daily Rituals, zjistíte, kolik věhlasných spisovatelů, malířů nebo skladatelů bytostně nenávidělo dobrodružství. Žili usedlé pravidelné životy skoro bez vzrušení – tím jediným jim byla práce, ve které ovšem z komfortní zóny vystupovali všichni do posledního. Odmítnutí a posměch riskovali tím opravdu důležitým, ne klukovinami. Nejde přece o kvantitu, jde o kvalitu.

2. Čím méně komfortu, tím víc konformity

Žijeme v éře liberálního individualismu, ve které každý rozumný člověk maximalizuje svůj potenciál a uskutečňuje svoje sny, jde do všeho naplno… a tak dále, sami si doplňte další fráze osobního rozvoje. Podstatným rysem téhle ideologie je, že si máte jít za svým a na ostatní při tom brát jen ty nejnutnější ohledy. A přesně tohle přece káže mnoho pryčzkomfortnízóny guruú: buďte víc chucpe. Dívejte se cizím lidem do očí, dokud neuhnou, jděte si rozměnit drobné někam, kde mají ceduli „drobné nerozměňujeme“, lehněte si ostatním pod nohy. Chovejte se jako debilové.

Tím vším se ale vlastně učíte být konformnější. Snažíte se tak vyhovět společenskému očekávání, že máte být „zdravě“ drzí. Pokoušíte se tím připravit ostatní o záminku k posměchu, že jste málo troufalí. Z opouštění komfortní zóny se tak paradoxně stává docela nový druh komfortu. Být daleko ze své komfortní zóny znamená dostat hodně lajků na Facebooku a dostat hodně lajků na Facebooku je komfortní i konformní.

Nečinnost je najednou opovážlivější než zběsilá aktivita, větší odvahu než být crazy teď vyžaduje být zdrženlivým maloměšťákem, protože nic z toho vám lajky a uznání nepřinese. Stádo má z nudy a obyčejnosti strach. Ne náhodou je nejprogresivnějším módním stylem současnosti normcore, tedy „co nejnenápadnější oblékání“: takhle vypadá vzpoura proti individualismu.

3. Nejste vadní

Trápí vás, že žijete na „autopilota“? A dokázali byste vysvětlit, co to vlastně znamená a co přesně je na tom špatného – kromě toho, že to poplival někdo cool?

Stydíte se oslovovat cizí lidi? Výborně: být na ulicích a v call centrech ještě o něco víc nestydatých vlezků, už by na téhle planetě nešlo vydržet.

Nuda je nepostradatelnou složkou hlubokého života, ostýchavost a opatrnost jsou součástí mnoha výborných charakterů. Nejste vadní. Nenechte si proto od zjančených děcek nakukat, že máte začít dělat ptákoviny, abyste opustili šablony. Je to past, zamaskované stádní myšlení: neustálé opouštění šablon je totiž nová šablona. Největší rebelové se umí držet zpátky.

Existuje mnoho dobrých důvodů pro opouštění komfortní zóny. Jen pamatujte na to, že cesta ke svobodě, štěstí a sebezdokonalení nevede přes žraní těstovin rukama a čištění zubů potmě. Což zní jako banální poučka, ale někteří to očividně potřebují připomenout.