SPOLEČNOST: Ona byla dívka chudá (1)

... a on bílý heterosexuál

Povídal jsem si tuhle s kamarádem, že jsem byl na jaře o „Dni bílého heterosexuálního muže“ na diskusním setkání organizovaném na půdě Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, ve čtvrtek 11. května 2017. V tamní parlamentní kavárně s názvem „Demokracie“.

Téma diskuze bylo: „Šance normálního muže ve věku politické korektnosti.“

„Šmarjá,“ pravil kamarád, „kdo to svolával?“

„Co já vím, tak to zaštítil jako poslanec Tomio Okamura. Poslanec Parlamentu ČR.“

„Cožé?!“ vyhekl vysokoškolsky vzdělaný kamarád, „Okamura? Coby bílý muž? Vždyť je to žlutý Japonec!“

Petr Hampl a Tomio Okamura

„Takže,“ oponoval jsem, „zaprvé to není Japonec, ale kombinace Češky moravského původu a Japonce. A za druhé, tady nejde o barvu pleti. Z morálního a politického hlediska může být dotyčná osoba, označovaná a osočovaná levičáky coby „bílý heterosexuální muž“, třeba fialová ženská. Bílý heterosexuální muž je vlastně jen označení osoby určitého stylu myšlení a života, vycházejícího z židovsko-křesťanských zásad a euroamerických tradic. Zásad všeobecného pokroku, rovnosti lidí, rovnosti pohlaví, všeobecné demokracie a pracovitosti. Tedy pokračovatel civilizace těch lidí, kteří vymysleli, vybudovali, vybojovali a zajistili svět, ve kterém žijeme. Svět demokracie, svobody a rozvinuté techniky.“

A dodal jsem, že o svolání diskuze na půdě Parlamentu se zasloužily i dvě poslankyně. Ovšem netroufly si, vzhledem ke svým politickým stranám a tyranii medií ovládaných totalitním myšlením tzv. politické korektnosti, se k tomu přihlásit. Neb by následně nebyly poslankyněmi. Uřvali by je, dehonestovali a pošpinili je tak, že by je jejich politické strany, ovládané dnešní „ideologií liberální totality“, rychle vyhodily. Okamurovi je to fuk. Což je dobře.

Dále jsme s kamarádem diskutovali na uvedené téma, a já připomněl, že na téma Dne heterosexuálního bílého muže existuje už i vtip.

To se mladá levicová a gendero-zelená aktivistka ironicky ptá takzvaně „pravicového zaostalce“, proč tedy ti bílí, heterosexuální muži neuspořádali na svůj den nějakou tu veřejnou demonstraci. Jako to dělají oni, všebarevní a všepohlavní.

„No víte, slečno,“ pravil bílý heterosexuální muž, „ono to nešlo. Ten významný den totiž připadl na pracovní den. A to jsou všichni bílí heterosexuální muži a jejich příznivci v práci!“ Tož tak.

To feministické blouznění, silně inspirované Marxem, začalo někdy před 150 lety.

A už kdysi dávno si z těchhle fanatiček u nás lidi dělali srandu. A to i lid obyčejný, který byl měl mít pro „utlačované ženy“ pochopení.

Kdysi jsme s divadélkem Karkulka (Karlínský kulturní kabaret) vedeným pány Šimkem a Grossmanem byli vysláni v rámci družby mládeže s pracujícími plzeňské škodovky, abychom jim zahráli nějaké představení. Tuším, že se to jmenovalo „Vzhůru po Rio Botičko“ a byla to neředěná sranda. Pracující lid se bavil a s počtem vypitých piv a panáků (v předsálí kulturáku byla hospoda, jak to tak bývalo) družba dosahovala vysoká výše.

A pracující lid nejen poslouchal fórky Šimka a Grossmanna,ale také učil mladé intoše z Prahy některé svoje popěvky. Třeba píseň „Ona byla dívka chudá“. Zpívá se to na melodii ruské dumky o Stěnkovi Razinovi zvané též „Volga, Volga“. Píseň jsme se rychle naučili a při cestě autobusem nazpátek do hotelu jsme ji srdceryvně zpívali. Soudruzi kulturní pracovníci z ČSM nejdřív protestovali, ale po pár hltech Výčepní lihoviny, zvané též Bílá otrokyně, zpívali s sebou.

Zpěv: Ona byla dívka chudá
poctivě se žíviláá
až potkáála bohatýhóóó
poctivost svou ztratila
Recitace: V posteli!

Zpěv: Bohatej má rozkoš dycky
a chudáák to vódneséé
z toho plyne poučení,
proletáři spojte se!
Recitace: Všech zemí!
Bojovná recitace: To říkal Mar..ks, sk, stařičký Mar..ks, ks.

Jistěže zpívaly i členky souboru, a to obzvláště procítěně. Normální ženský mají smysl pro humor a sebeironii. Genderistky a fanatičky všelijaké mají švába na mozku.

Pokud se týká onoho setkání v Parlamentu na téma „Šance normálního muže ve věku politické korektnosti“, mezi přednášejícími zaujímala významná místa i dvě ženy. Vzdělané ženy. Zastánkyně tradičních myšlenek a tím také bílých heterosexuálních mužů a obecně naší tradiční civilizace.

Simona Weidnerová

Z přednášky paní Simony Weidnerové, obr 2 ředitelky Institutu pro sociální a ekonomické analýzy (ISEA), který proslavil významný český a evropský sociolog prof. PhDr. Petr Matějů, Ph.D., jsem si hlavně potvrdil informaci, jak je dodnes naše „bílá“ civilizace významná a jak je důležitá. A že to není žádná upadající kultura.

A jak je důležitá pro svět a systém jednou zvaný euroamerická civilizace, jindy židovsko-křesťanská kultura, jindy pak civilizace „bílého muže“. Kterýžto systém, byť je nedokonalý, dnes v různé formě napodobují všechny moderní a jakž takž svobodné státy světa. Usilující všemi silami o pokrok, rozvoj, uplatnění vědy při napodobování téhle, dle marxistických „liberálních levičáků“, upadlé a hnusné civilizace. Ti, co řídí státy, kde v posledních desetiletích, co v praxi uplatňují, byť svým způsobem a na základě svých dějin, zásady „bílého heterosexuálního muže“. Což jsou dnes například Japonci, Číňané, Vietnamci, obyvatelé Singapuru a některé rasově smíšené země Střední a Jižní Ameriky. A dokonce i některé muslimské státy, které se snaží nenápadně naroubovat islám na některé technické a vzdělanostní základy a pravidla hry, na nichž stojí jinak islámem zavrhovaný Západ. Jako Írán, Jordánsko, Turecko, Indonésie atd.

Z hlediska dodržování zásad civilizace „bílého muže“ jde o (protestantskou) pracovitost, dodržování primární zákonnosti, při přesvědčení, že problémy a směry další cesty je nutno řešit za pomoci vědy a diskuse (proto to muslimským státům v praxi tak nejde)

A otázky, jak dál a co se společností, řeší dnes celá zeměkoule. V zemích „bílého heterosexuálního muže“ to vždy řešila věda, nikoli náboženství či ideologické náboženství. Ideologickými náboženstvími bez boha jsou všechny moderní -ismy: genderismus, klimatický alarmismus, humanrightismus, environmentalismus a homosexualismus.

Hlavní a zásadní témata přednesly dámy, a to nejprve spisovatelka Věra Nosková, autorka známé knihy „Chraňte muže“. Rád cituji z jejího textu:

Ideální muž ochotně a pozorně naslouchá ženě, dělá kariéru, má skvělý příjem, ale přitom pobývá často doma, vykonává většinu domácích prací, věnuje se dětem, je tolerantní a má smysl pro humor. Pro ostatní samičky je sice lákavý, avšak zásadně je věrný té své. Dokáže zabít myš i tarantuli, vykopat studnu, postavit dům, rozčtvrtit krávu a opravit televizi, ví, co je integrál, mikroprocesor a genotyp, a je pořád jako ze škatulky. Ideálním mužem v představách mnoha žen je prostě načinčaný Einstein s výmluvností Oldřicha Nového.
Tento přítulný velikán by měl především vybudovat rodinné hnízdo a s prostoduchou štědrostí oslíčka Otřes se do této bezedné nádoby střásat po celý život své příjmy.
Muži všechny tyto nároky a rizika vyciťují a podle své nátury se jim buď snaží vyhovět, nebo se jim vzpírají.

Což ovšem prostě nejde. Jak to nakreslil kdysi Vladimír Renčín:

Takže, jak správně říká paní Nosková, mužům dochází jedno: ...raději být takzvaně neúspěšný než uštvaný, říká si mnohý muž. Raději být bez ženy než poslouchat denně její požadavky, nároky, popichování a výzvy k nápravě kapajících kohoutků, chování a kritiku vždy nedostačujících příjmů.

Čím víc žerny „tlačí na pilu“, tím je jejich situace složitější a horší. Nejdeprimovanější a psychicky nejvyčerpanější jsou pak ženy středního a vyššího věku, vzdělané, ale odmítané, frustrované a v zásadě nenávidějící muže a děti, protože ve svém společenské roli neuspěly. Genderistky blouzní o jakémsi Slunečním státě a protože u normálních mužů jaksi nemohou uspět, spojují se třeba „s čertem nebo ďáblem“. V našem případě s osobami postiženými sexuálními abnormalitami (a také s muslimy, ale to je na jiný článek).

No, a jelikož se většině mužů hrubě nelíbí láska prováděná strkáním pyje do konečníku jiného pána, nechytají se u nás ani různé „barevné“ LGTB nápady.

Na druhou stranu jako vždy a všude, jak zpívá Jiří Suchý,... je potvrzeno vědecky a dokázáno svědecky, že člověk musí mít někoho rád. Již od doby Adama, byla tu Eva s vnadama, ten příběh jistě račte všichni znát... muži, a to hlavně bílí, heterosexuální muži, jsou v zásadě přitahováni ženami, ale ne všemi. A už v Bibli se praví, že ženská zvědavost, neukázněnost a touha mít byla za jisté úlohy bytosti zvané „had“ příčinou vyhnání z ráje. Dneska je takových hadů hafo a jmenují se neo-marxismus, genderismus, homosexualismus, ekologismus atd. Čert ví, jestli ten „had“ nebyl vlastně nějaký „proto-marxista“, co?!

Na tom, že Adam byl první bílý heterosexuální muž, se shodují prakticky všechna „před“ a křesťanská náboženství. Ale kdo byla první žena? Když tak koukám a poslouchám dnešní levicové feministky a genderistky, je otázkou, zda nejsou tyto osoby potomkyněmi jisté Lilith (sumersky: větrná žena). To prý byla skutečná první žena Adamova, vytvořená z hlíny tak jako Adam. Divoká a nezávislá žena, která se odmítla podrobit vůli muže, stejně tak jako vůli Boží! (Pramen: Alfabet Ješuy, syna Eleazara, syna Sírachova).

Dle kabaly a Talmudu a mezopotámských mýtů Lilith odmítla při souloži zaujmout polohu, při níž byla nucena ležet pod Adamem. Na jeho naléhání mu odpověděla: „Proč bych měla ležet pod tebou? I já jsem byla stvořena ze země a jsem ti rovna!“

Ta logika mi připadá úplně stejná jako logika dnešních genderistek.

Ze spojení ďábelské Lilith s Adamem se narodil Asmodeus, démon zla. A pak měla Lilith s jinými démony další syny démony. Nakonec utekla a žila u Rudého moře jako „nevěsta“ démonů a bůh ji potrestal. Nedbala Božího varování, že pokud se nevrátí, tak denně zemře sto jejích démonických dětí. Následně pak ona zabíjela novorozence a sváděla mladé muže. Byla prý napůl ženou a napůl hadem.

Když jsem si texty o Lilith přečetl, vysvětlilo mi to následně chování některých žen, které jsem ve svém životě potkal. A obráceně.

Pokračování.