Nám, většinovým občanům České republiky, je vytýkáno, že se obáváme přílivu uprchlíků ze zemí níže od čtyřicáté rovnoběžky především proto, že na jejich tmavší barvu pleti nejsme absolutně zvyklí. Někteří vědci z Mezivládního panelu pro daltonickou změnu dokonce tvrdí, zatím ovšem nepříliš důrazně, že tento nezvyk je součástí české genetické výbavy. Sýrově bledí Rusové ani Ukrajinci nám prý nevadí, stejně jako Asiaté odstínu našince po slabší žloutence, případně po tahu. Vnímání valérů hnědé počínaje tmavším okrem a konče umbrou pálenou, o stupních černé ani nemluvě, ale údajně způsobuje, zvláště u venkovského obyvatelstva, lehký šok až nezvladatelnou paniku. Jako důvod je uváděno, že nespočet předchozích generací v naší náhorní kotlině nikdy nedostal šanci živého černocha či Araba spatřit, jejich existenci si symbolicky připomínal jen na Tři krále a černý se navíc musel pro jistotu držet vzadu.

Připouštím, že tyto vědecké poznatky mohou mít reálný základ. Ještě při osvobozování západních Čech v pětačtyřicátém roce předešlého století si moje klatovská prababička sáhla pro štěstí na tvář černého amerického vojáka a divila se, že si neumazala prst. Já se ale narodil až o deset let později a díky dětství prožitému v obci Jíloviště nedaleko Prahy jsem tuto dědičnou národní zátěž snášel mnohem lépe. Obec se mezi válkami stala vyhledávaným letoviskem, své vily si tu postavili významní politici i průmyslníci té doby: Petr Zenkl, Karel Baxa, Antonín Kumpera. Vyrostly tu i dva hotely s rozsáhlými parky; Hubertus a Palace. Po vítězství pracujícího lidu zabrala Hubertus armáda a Palace si přivlastnila Ústřední rada družstev. Přejmenovali jej na Školu Antonína Zmrhala a žáky se tu právě v době Karibské krize stali Kubánci. Měli tváře barvy mléčné čokolády, potkávali jsme je na ulici a v obchodě, přátelsky se na nás smáli svítivě bílými zuby a po hrstech rozdávali velké odznaky s nápisem PATRIA O MUERTE – VENCEREMOS (Vlast nebo smrt – zvítězíme); na zeleném podkladě tam bílá holubice držela pod křídlem černý samopal. Prý se v Paláci, jak jsme i nadále říkali Škole Antonína Zmrhala, učili česky, aby mohli studovat na našich školách.

Kubánce během let postupně střídali další obyvatelé tmavé pleti ze spřátelených afrických států, hrávali s námi fotbal, poslední, na kterých jsem si zkoušel svoji školní angličtinu, byli Libyjci. Imunizace obyvatelstva ale probíhala většinou ve frontě před krámem. Lidé ze vsi si skupinu černochů nevraživě prohlíželi, starý Pláteník, který se nás snažil zabít vrženým rýčem, když nás přistihl na svých hruškách, a který si neustále prozpěvoval Die Fahne hoch, die Reihen fest geschlossen, prohlásil, že je sem k nám „schválně cpe devítiletej kriminálník Husák“ a že „národ, kerej příde vo rasovou čistotu, je vodsouzenej k zániku“. Když si všiml, že se s jedním z Libyjců bavím, požadoval, abych se ho zeptal, kolik má doma manželek. Dozvěděli jsme se, že by sice mohl mít až čtyři ženy, ale na to prý má málokdo. Musí se zaplatit rodičům a není snadné je uživit, aby byly spokojené. V obchodě, tenkrát nové samoobsluze, si černoši vzali košíky, obcházeli regály, prohlíželi zboží, jeden z nich vzal do ruky skleničku s česnekovou pastou, odšrouboval víčko, dloubl dovnitř prstem, ochutnal, zašklebil se, a řekl: „Nedobry.“ Ostatní to dělali po něm a načaté skleničky vraceli do polic. Vedoucí se vyřítil zpoza pultu, skleničky jim cpal zpátky do košíků a oni je s nechápavým výrazem znovu vraceli.

„Nedobry,“ řekl pak největší z nich a odešli.

„Zatracený černý huby,“ znělo obchodem.

Uběhla spousta let, do firmy, pro kterou jsem pracoval, dojížděl z Británie černý účetní, na téma rasismu jsme vtipkovali. A pak jsem byl v Londýně překvapený, kolik odstínů tváří a zejména krásných dívčích tváří, sedělo vedle sebe proti mně v metru; od světle hnědé mléčné čokolády až po modročernou antracitovou.

Závěrům vědců z Mezivládního panelu pro daltonickou změnu ale ani přes své zkušenosti z dětství a jinošství nevěřím. Pokud u nás někoho nechceme, barvou kůže to nebude.