Vicepremiér Pavel Bělobrádek při své návštěvě Bavorska vyjádřil svou lítost nad násilím, které postihlo odsunuté Němce ze Sudet. Za svůj odvážný počin si však vysloužil všeobecnou nelibost.

Že se jako první ozvou naši reinkarnovaní stalinisté z KSČM, o tom nebylo třeba pochybovat. Jejich vidění světa je více jak sto let stále stejné s hledáním nepřítele, jehož je třeba potlačit, umenšit a zlikvidovat. Představa, že existuje cosi jako smíření, vyslovení politování nad vlastními činy, které se v zásadě až tak nelišily od těch, co provedli ti druzí, je pro ně stále nesrozumitelná záležitost.

Především je třeba uznat časový faktor. Ony události, tedy zbláznění se německé menšiny do nacionálního socialismu, které vyvrcholilo v druhé polovině roku 1938, jsou již bezmála 80 let staré. S jistotou lze říci, že protagonisté účastnící se v podstatě pogromů vůči českému obyvatelstvu jsou již po smrti. Ti Němci, kteří byli po válce z území Československa vysídleni a kteří by si ony události pamatovali, mají podobný osud či jsou velmi staří. Zmíněný časový faktor tak postupně obrousil ostny nenávisti, tak pochopitelné těsně po válce. Dnes jezdí Češi do Německa, Němci do Čech aniž by byli druhou stranou nějak ostrakizováni.

Podobná situace se odehrávala i v oblasti Těšínska, kde prakticky ihned po skončení 1. světové války začaly územní spory (řešené dokonce sedmidenním válečným tažením čs.armády). Situace se vyhrotila v říjnu 1938 obsazením části Československa polskou armádou. Jistě i zde byly poměrně ostré národnostní třenice, násilí i vypuzování Poláků či Čechů z právě obsazeného území. I tyto události již odvál čas a soužití Slezanů z území ČR je s polskou stranou zcela bezproblémové.

V Německu po válce proběhla poměrně důsledná denacifikace, byly pojmenovány zločiny, kterými nacismus zranil Evropu. Pokleknutí Willyho Brandta v Osvětimi či vyjádření Helmutha Kohla tamtéž jsou dostačujícími zárukami, že se podobná situace nebude opakovat. Teprve až s pádem komunismu ústy Václava Havla zazněla slova o tom, že i Češi se chovali podobným způsobem jako Němci. I slova Karla Schwarzenberga o tom, že by za současného stavu právního povědomí byl Edvard Beneš postaven před soud v Haagu, byla vysoce pravdivá, byť za to zaplatil podstatným úbytkem volebních hlasů.

Přiznání vlastní viny je jedním z nejtěžších lidských úkonů. Většinou máme pro vlastní činy velmi jasné pochopení a zdůvodnění. Naopak velmi úkorně a jasně vidíme, jak je křivda páchána na nás, a jsme schopni si ji pamatovat velmi dlouho, na rozdíl od našich vlastních špinavostí, které se poměrně rychle rozmělňují v čase a sebeomlouvání.

Němci se zřekli majetkových nároků svých předků, předák sudetských Němců Berndt Posselt navštívil Lidice se žádostí o odpuštění viny za tento hrozný zločin. Tento postoj je třeba ocenit a chovat se naprosto stejně, jako to udělal naposledy pan Bělobrádek.

Neustále připomínat staré křivdy a plivat na podané ruce může být pro někoho programem, který však nemá konce. Přijetí omluvy a přiznání vlastní viny (bez ohledu na to kdo začal a kdo utrpěl více) je projevem humanity a vysokého mravního étosu.