SPOLEČNOST: Omluva? Aspoň něco
Jak se to mohlo stát? Tuhle první otázku si asi položí většina lidí, kteří si přečtou omluvu ministerstva spravedlnosti někdejšímu ministrovi informatiky Vladimíru Mlynářovi. V dokumentu podepsaném ředitelkou odboru odškodňování magistrou Petrou Krupičkovou čteme:
Jednání, pro které byl pan Vladimír Mlynář stíhán a pro které byla podána obžaloba, nenaplňovala ani formální znak trestných činů a pan Vladimír Mlynář nemohl být uznán vinným ani jakoukoli formou účastenství na trestném činu zneužívání informací v obchodním styku a nemohl ani naplnit znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele.
Naprostá satisfakce, dá se říci. Potvrzení absolutní neviny. Stát reprezentovaný odborem odškodňování dal Mlynářovi v plném rozsahu za pravdu a to může i občana naplnit uspokojením, že to v tom našem Kocourkově není zas tak špatné a že dovolání a spravedlnost nejsou mrtvé pojmy.
Radost si ale zkalíme, když tu úřední formulaci přeložíme do lidské mluvy:
Pan Vladimír Mlynář byl po čtyři a půl roku naprosto bezdůvodně šikanován, stálo ho to nervy a nemalé peníze a v neposlední řadě je v očích mnoha lidí trvale pošpiněn. Jsme přece v Čechách a pojem „nevinnost“ je zde předem podezřelý.
Připomeňme, že šikana vznikla v souvislosti s takzvanou kauzou Testcom, přičemž soudkyně městského soudu Sylvie Slepičková původně poslala Mlynáře na pět a půl roku do vězení, aniž kdy své rozhodnutí uspokojivě podložila.
Přitom, abychom rozptýlili eventuální podezření, že šlo o pomstu staré struktury na někdejším disidentovi, soudkyně Slepičková patří k mladé generaci soudců, jmenoval ji ještě prezident Václav Havel, a s komunistickou justicí tedy svázána není.
Případ vyvolal velkou pozornost a za Mlynáře se stavěla převážná část odborné veřejnosti a zastal se ho i Spolek Šalamoun, který se zabývá občanským dohledem nad spornými justičními kauzami.
V živé paměti je i případ dvou někdejších českokrumlovských starostů Františka Mikeše a jeho předchůdce Antonína Prince. Byli neprávem obviněni z machinací v souvislosti s obnovou sportovní haly zničené při povodních 2002. I oni byli rehabilitováni, i jim se dostalo ministerské omluvy.
Ale ani v jejich případu se veřejnost nedozvěděla, jak je možné, že se něco takového stalo. Případy tohoto typu pamětníkům připomenou ponurou atmosféru popsanou v Opožděných reportážích Ladislava Mňačka. V této dnes už zapomenuté knize se popisovaly případy lidí likvidovaných komunistickým režimem za údajné hospodářské delikty. Ovšem smysl tehdejší šikany byl jasný: režim potřeboval udržovat atmosféru strachu, aby držel lidi v poslušnosti. Proč stejné metody používá i režim demokratický? Nezodpovězený dotaz týkající se příčiny není jediným znepokojivým prvkem v celé věci.
Jak Vladimír Mlynář, tak František Mikeš a Antonín Princ se dočkali oficiální omluvy, protože se vzdali nároku na finanční odškodnění. Jiný je případ Věry Jourové, bývalé náměstkyně ministra pro místní rozvoj, kterou dokonce vsadili na měsíc do vazby. Ta byla obviněna na základě očividné provokace, skandalizována a dva roky soudně šikanována, načež byla zproštěna viny. Ta se zatím omluvy nedočkala, protože se domáhá i finančního odškodnění. Proč je to problém, tak zní druhá otázka.
V praxi se asi nelze vyhnout ani neoprávněné vazbě – mnoho případů je složitých, lidé často reagují iracionálně a mohou se zaplést do případu, aniž na nich byla nějaká vina. Ministerstvo spravedlnosti s tím počítá a náhrady škod poskytuje, ovšem ve výši dvou tří set korun za den vazby. Kdyby to nebylo tak smutné, mohli bychom prohlásit, že je to směšné. A už zcela tragikomický je právní zádrhel spočívající v tom, že vazba a neoprávněné trestní stíhání je porušením základních lidských práv, což je v pravomoci trestních orgánů, kdežto odškodnění je záležitostí civilní. Jestliže jsme prve vzpomínali na Mňačka, v této souvislosti stejně oprávněně vzpomeňme na Hellerovu Hlavu XXII.
Třetí otázka inspirovaná ministerskou omluvou Mlynářovi je možná nejtíživější. Kolik takových případů asi u nás je? Všechny osoby zmíněné v tomto komentáři jsou osoby veřejné, Mlynář dokonce patřil v jedné době k nejpopulárnějším politikům. Rozhodně to nejsou „lidé z ulice“. Těžko posoudit, do jaké míry se o jejich rehabilitaci přičinil i zájem veřejnosti. Nelze to kvantifikovat, ovšem troufnu si zapochybovat, že by se tito lidé bez tlaku veřejného zájmu satisfakce dočkali. I tohle asi napadne kdekoho.
Tím hůř. Ony totiž všechny ty nezodpovězené dotazy vrhají stín na justici jako takovou. A paradoxně se právě justice dostává po postavení neoprávněně osočovaného: přehmaty byly, jsou a budou. Bohužel chybí mechanismus, jak je rychle a efektivně odhalovat a jejich důsledky řešit. Důstojné vyrovnání tedy není jen v zájmu poškozených, ale v zájmu justice jako takové.
LN, 22.8.2009