Neviditelný pes

SPOLEČNOST: Omlouvat se za historii? Nezavinili jsme ji

Co se to děje za našimi hranicemi? Automobilka Volkswagen se omlouvá za bílou ruku použitou do reklamy. Módní dům Gucci se omlouvá za svetr s červenými rty, Prada zase za opičku na visačce. Americká sněmovna se omlouvá černochům za otroctví a bílí občané nejstarších demokracií poklekají a v prachu se kají za údajné hříchy otců.

Co se to děje za našimi hranicemi? Už zase jsme vzkřísili sebekritiku a kolektivní vinu. Jako holku mě v dějepise učili o hrůzách minulosti, v nichž děti pykaly za činy rodičů, kvůli nimž se nedostaly na vysokou školu. Tisíce jiných tlak okolí nutil k pokrytectví. Už zase se podepisují rezoluce podporující kriminální činy. Paradoxně to tehdy ani dnes nebyl tlak zákona nebo státu, ale společenský tlak menšiny poblouzněných, jimž většina v údivu paralyzovaná nedokázala říct hlasité ne. Říkala jsem si, že některé hrůzy se už nikdy v budoucnu nebudou opakovat. A dnes je vidím na obrazovce a vyskakují na mě ze zpráv.

Mazání historie je efektní, ale neefektivní

Co se to děje za našimi hranicemi? Davy fanatiků tam bourají sochy, jež jsou součástí jejich minulosti. Wales provede sebekritický audit soch a ty, co jím neprojdou, budou popraveny a objeví se na seznamu těch, jejichž jména se nesmějí vyslovit. Odmyslím-li si protiprávnost takového činu, poškozujícího cizí majetek, a sochařova práva, je efekt stejně nicotný jako vyjmout fotku příbuzného z rodinného alba. Příbuzným zůstane stejně a mazání historie je možná efektní, ale málokdy efektivní. Dříve či později se stejně kolo dějin otočí na opačnou stranu a každá revoluce krutě dopadne na své děti. Davové šílenství je součástí hysterie, jež kromě jiných bláznivostí zcela opomíjí kontext doby. Klečící bílí Američané, najmě policisté jen dokreslují slepou uličku, po které starší demokracie ryčně, rychle a pyšně kráčejí do zatracení.

Sochy jsme probrali, nyní k omlouvání, jež je nezbytné pro udržení dobrých mezilidských vztahů. Omluvit se má, kdo způsobí bolest jinému, zejména učiní-li tak úmyslně. Omluvit se má manžel, který nedodržel slib, manželka, která zapomněla na mužovy narozeniny. Omluvit se má dítě, co v hádce urazilo své rodiče, a řidič, jenž způsobil dopravní nehodu. Omluvím se, když nestihnu v termínu dodat článek nebo když kolem přejedu nohu chodce. Omluvit se má i stát, co několik let honil po soudech nevinného. Omluvit se má každý, kdo jinému ublíží, co nejdřív, upřímně, se vší kajícností a tváří v tvář poškozenému. Omluvit se má i ten, kdo zbrkle ulítl. Ale proč se omlouvat za historii? Cožpak jsme ji my současníci zavinili? Budeme chtít omluvu po Rakušanech za Františka Josefa a po Němcích za světové války? Pak brzy zjistíme, že naši předkové kašlali na lidská práva a poddanství zrušili příliš pozdě, neb podle současného práva nemělo být vůbec zavedeno. Proč najednou mlčí obvyklí obhájci všech možných a nemožných lidských práv? Proč nepodpoří současníky, jež podle práva není za co trestat? My živí jsme přece s otroky neobchodovali. Vy ani já jsme odnikud původní obyvatele nevyháněli.

Já poklekat nebudu

Co se to děje za našimi hranicemi? Kdekterý z nás jen vyděšeně hledí a obává se, zda se ty módní vlny, podobně jako jiné novinky, také časem nepřelijí k nám. I u nás jsou spoluobčané, kteří závistivě pokukují po zahraničí, nadšeně velebíce každou pošetilost, a když ji našinec odmítne přijmout, vytasí zbraň údajně nejsilnější: „Pohleďte na to vzorné zahraničí! Skutečně máme být u nás zpátečníky?“ To se mi vždycky vybaví slova mé máti z dětství: „Opravdu musíš mít, co mají u sousedů? Až jednou soused skočí z okna, taky se jako on po hlavě vrhneš za ním?“ Doufám, že podobný osud nečeká naši zemi. Věřím, že pro nás Čechy se smyslem pro humor černoch zůstane černochem navždy, podobně jako nevyřadíme z knihoven Kocoura Mikeše či Chaloupku strýčka Toma, Jih proti Severu, pohádky všeho druhu ani Babičku Boženy Němcové. A naše policie? Není to instituce, co si ji z našich daní platíme na ochranu, aby se ženy, muži, staří nebo děti nebáli vyjít sami na ulici? Přinutíme-li ji k pokoření, kdo nám zůstane, až jí skutečně bude zapotřebí? Komu zavoláte, až vaše auto vzplane na ulici?

Ne, černochům ani nikomu jinému se netřeba omlouvat, tím spíš ne za krutosti dávné minulosti. Nebudu poklekat jenom proto, že to dělají v Americe. Neomluvím se za něco, co jsem sama nezpůsobila. Ani vy, občané, čtenáři, přátelé, Češi, se kát za otroctví nemusíte.

Autorka je bývalá ministryně spravedlnosti, prezidentka Unie rodinných advokátů

LN, 16.7.2020

zpět na článek