Poslanecká sněmovna včera překvapivě nezvolila veřejného ochránce práv, ačkoli Anna Šabatová měla mít podporu ČSSD, TOP 09 i KSČM. Opravdu tolik potřebujeme ombudsmana za Otakara Motejla, který před dvěma měsíci zemřel?

Potřebujeme ombudsmana, potřebujeme vůbec tento úřad? Osvědčil se za dobu své existence, pracoval dobře? Jaká má být osobnost budoucího veřejného ochránce práv, jehož Sněmovna zatím nezvolila?

Nebude asi příliš odvážné tvrzení, že většina společnosti má o pravé podstatě této instituce mizivé představy. Základem její činnosti je amá být ochrana občanů před neschopnými, línými a neslušnými úřady a pak také kontrola práv těch, kteří jsou omezeni na své osobní svobodě ve všech jejích formách. Teoreticky i prakticky by se měl zastat občana, kterému stavební úřad nevydá povolení ani po deseti letech, kterému sociální správa neodpovídá na dopisy, a těch, kteří se hájit účinně nemohou, neboť z vězení, ale ani třeba z psychiatrické léčebny nejsou volné vycházky za účelem návštěvy advokáta, kterému si postěžujete na bachaře, co vám z plezíru dělá osobní prohlídku dvakrát denně.

Osobnost, která nic nemůže

Protože ombudsman sám nemá žádnou sankční pravomoc, tedy nemůže ukládat pokutu neschopnému úředníkovi ani úřadu, vydat za něj rozhodnutí nebo odškodnit státní zlovůli, je jeho základní zbraní „autorita úřadu a osobnosti“. V naší společnosti mi to připomíná stejně rozumný nápad jako domlouvat se s Pol Potem na gentlemanské bázi.

Existence úřadu ombudsmana zakrývá neschopnost státu organizovat své vlastní záležitosti. Místo abychom řešili základní problém, snažíme se kosmeticky ošetřovat zlomenou nohu. Bylo to již řečeno stokrát – a neškodí to zopakovat. Prevence a nastavení fungujícího systému znamenají, že problémy nebudou, a ne že je budeme ex post zkoumat. schválně špatně funguje, a pak jej ombudsmanovat. Snad nejjednodušší je příklad se stavebním řízením. Mocná developerská firma získá stavební povolení na hypermarket s cestou přes vaši zahradu nebo máte souseda, který se rozhodl si načerno postavit fekální jímku pod vaším oknem. Stavební úřad na vás kašle. Je si vědom, že soudy, které vám dají za pravdu, budou trvat tak dlouho, že mezitím developer hypermarket postaví a nikdo už ho nezbourá, eventuálně zemřete na smrad z fekálií, pokud vás dříve neskolil průjem z odpadních vod. Pokud však budou soudy vyřizovat žalobu na správní rozhodnutí za třicet dnů, nepotřebujete ombudsmana. Pokud vám úřad povinně zaplatí 1 000 korun za každý den překročení lhůty, nepotřebujete ombudsmana.

Úřad na kontrolu úřadu

Ombudsman v českém pojetí je zhmotnění trvalé neochoty řešit problémy jinak než cestou zákonů profesora Parkinsona, tedy vytvářením úřadu na kontrolu úřadu.

Je nepochybné, že za těchto okolností byla osobnost JUDr. Motejla světlým bodem. Jenže on dodal úřadu lesku stejně jako každé další funkci, kterou zastával. A že byl dobrým obhájcem proti úřadům? Jestli to náhodou netkvělo v tom, že byl profesí hlavně obhájce a advokát, což je důkazem toho, že advokát je stejné poslání jako lékař, byť se to z televizních detektivek nezdá.

Přesto ani on neprosadil ve společnosti změnu nejflagrantnějších porušování práv jednotlivce, která ohrožují nás všechny, jako třeba odstranění neskutečného fízlování odběrem DNA ve věznicích. Nevykonal by však Motejl stejnou práci třeba jako senátor? Musíme mít hned úřadovnu? Tady se určitě příslušní mladí a talentovaní právníci z ombudsmanovy líhně rozčilí a vysvětlí mi, jak je jejich úřad nepostradatelný – mohu vás, kolegové, uklidnit. Existuje ještě víc nesmyslných a naprosto zbytečných úřednických farem, třeba živnostenský úřad, Česká obchodní inspekce, inspekce životního prostředí, státní fond kdečeho, a nikdo je nezruší. Ten váš taky ne.

Existence ombudsmana paradoxně vyvolává otázku smyslu sboru moudrých senátorů, kteří kandidáty spolu s prezidentem navrhují. Vždyť kdo jiný by měl jako morální autorita dohlížet na úřady než členové tohoto parlamentního sboru moudrých. Stačí jim jen ze zákona umožnit nahlížení do všech spisů a vstup do detenčních zařízení. Náhle bychom měli ne jednoho ombudsmana, ale osmdesát jedna ombudsmanů, navíc přímo zodpovědných voličům za svoji morální autoritu a schopnost ohlídat správu věcí veřejných.

A je zde ještě jeden problém. Česko je malý rybník a kde vzít pořád samé nezávislé, morálně integrované a profesně zdatné osobnosti? Vždyť jen požadavek na zdatnou laickou nebo profesionální orientaci v právu znamená, že jste se musel potkat, spolupracujete, jsou vašimi spolužáky či se kamarádíte s mnohými z kontrolovaných.

Tady je nutné zmínit prezidentem navrženého Johna Boka. U něj není pochyb o podjatosti, ale je to sympatický radikál vhodný do čela úřadu, který si nárokuje patent na konání dobra. Ombudsman není úřad, a je-li opravdu hlavně morální autoritou, je třeba řešit přímluvce slabých systémově zcela jinak.

MfD, 10.7.2010

Autor je advokát