SPOLEČNOST: Olympiáda v Praze - ale jaká?
Na čestné tribuně se derou do popředí prezidenti sousedních států, hlavně Robert Fico a Ferenc Gyurcsány. Aby také ne, vždyť jsou to první hry v postkomunistickém světě. Pravda, tito lídři už nevypadají jako někdejší junáci divokého kapitalismu a zdobí je šediny, ale zdravý svazácký duch jim zůstal. Schází jen otec-zakladatel pražské kandidatury. Pavel Bém byl totiž naposledy spatřen na jaře 2007 - uprostřed himálajského ledovce na vodítku yettiho. Celý Strahov drží minutu ticha na jeho památku.
Nadsázky stranou, leč ani tak se v případě olympijské Prahy symboliky nezbavíme. Ze všech monstrakcí, které se na Zemi odehrávají, mají ty olympijské nejširší dosah. Fotbalový šampionát? Sleduje ho celá planeta, ale zúčastní se jen týmy prošlé kvalifikací. G-8, EU? Jejich summity zajímají jen experty. Ale MOV má delší historii a více členů než OSN, to už si symbolika na hrách zařádí. Co by v tomto kontextu přinesla Praha?
NATO, EU, olympiáda
Málokde tak poslouží ohlédnutí v čase jako v případě olympismu. V pondělí uvedla ČT 2 francouzský dokument Eduard VIII. Anglický. Bývalý britský panovník je v něm prezentován tak, jako by se v roce 1936 vymykal z tehdejšího evropanství: dovolenou tráví v Mussoliniho Itálii či Hitlerově Německu - pěkný ptáček! Autoři ovšem již neukážou, že v témže roce 1936, při zahájení olympijských her v Berlíně, mezi jinými i oficiální francouzská výprava zdraví zdviženou pravicí. Že by na rozkaz vůdce? Kdepak. Z pouhé vstřícnosti vůči hostitelům. Vždyť tak se to přece dělá.
Po druhé světové válce pořadatelská symbolika pokračuje. Bombami ještě poškozený Londýn dokládá v roce 1948 vítězství spojenců. Ale jen o čtyři roky později se v podobě Helsinek předvádí první spojenec poražené Osy - a zároveň na scénu nastupují sportovci SSSR. To je finlandizace, to je smír, rychlejší než smiřování Francie a Německa v rámci evropské integrace. A již v roce 1960 si v olympijském Římě mohli připomenout, že Mussoliniho hnutí vyrostlo na stadionech.
Dalo by se tedy říci, že postkomunistická kandidatura má už teď zpoždění. Když nás NATO uznalo za způsobilé deset let po pádu berlínské zdi a přísná EU po patnácti letech, co by ještě chtěl MOV v Ženevě? Ale tak jednoduché to není právě proto, že z olympismu odešla ideologie dříve než z jiných oblastí.
Hry inspirované stranou
Už jsou zapomenuty "hry bojkotů" v letech 1976 - 1984 (Montreal, Moskva, Los Angeles). Už nikomu by nepřišel jako přelomový Soul (1988, první hry v rozdělené zemi). Naopak skoro jako výjimka působí Barcelona (1992), teprve z odstupu symbolizující mírovou dividendu po studené válce. Hned v Atlantě (1996) přišel malý teroristický útok na pozadí měnícího se světa, takže následující olympiáda v Sydney dnes působí jako "hry posledního klidu".
To vynikne hlavně ve srovnání s Aténami (2004). Ty byly medializovány jako "hry strachu", ač šlo mnohem více o doping. To komunistický Peking (2008) má pro strach uděláno, a komu se "hry čínské dominance" nezamlouvají, ať tam nejezdí. Nakonec pojedou všichni a budou si libovat jako před sedmdesáti lety v Berlíně. A Peking nabízí know-how už předem. Před poslední inspekcí MOV vyvezla tamní policie z města bezdomovce (jako v Moskvě v roce 1980). Geniální nápad pro Prahu: bezdomovce vyvezou taxikáři a zůstanou venku s nimi.
Globalizace učinila z her těžký byznys, ale právě jeho nadnárodní charakter zvláštním způsobem vrací olympismus k původnímu ideálu. Vždyť staří Řekové neznali národní týmy. Každý účastník závodil sám za sebe, nanejvýš za své město. I dnešní trend potlačuje národní dresy. Ne směrem k antické nahotě sportovců, ale směrem k dresům Nike či Toyota.
Má v tomto světě pořadatelství olympijských her pro malou zemi smysl? Pro komunistickou Čínu je to celonárodní akce inspirovaná a řízená vládnoucí stranou. Bude to pro postkomunistické Česko celonárodní akce inspirovaná a řízená vládnoucí stranou?
HN, 23.3.2007
Autor je komentátorem týdeníku Respekt