Ve škole jsme se učili, že některá města (státy) ve starém Řecku ovládla skupina bohatých; nevládla tam přímo jako plutokracie, nebyla dědičná jako aristokracie, ale měla přístup k obecnému majetku, vlivu a moci, než ji republikánská demokracie zlikvidovala. Dávná minulost? Ale kdepak. V situaci bezvládí a rozpadu vzniká velmi rychle, jak vidíme na příkladu Jelcinova Ruska, ale stejně tak dobře se jí daří v samoděržaví Putina, kde ovšem musí být dobře zapsána u dvora. Rusko je ovšem jenom pseudorepublikou.

Zdá se však, že proti ní není zabezpečena ani demokracie, v lehčí formě vzniká samovolně v každém parlamentu jako společný nevyslovený a špatně ukrývaný zájem, který se týká kariéry (trafik), platů, imunity a dalších různých privilegií, ale někdy i volebního systému či formulací otázek v referendu. Ve Francii (v naší monarchické demokracii, jak říkal hrdě Charles de Gaulle) vznikla dokonce škola, École nationale d'administration (ÉNA), která připravuje a vychovává budoucí členy nejen k nejvyšším postům státní správy, ale i do politiky. Prý meritokracie, škola je přísně výběrová, ale proč takový systém vede k zglajchšaltované politice a rozdíly mezi vládou a opozicí bývají ve Francii jen nicotné?

V Anglii zasadila ránu neformálnímu spojenectví absolventů elitních škol Etonu a Rugby skutečně liberální Margareta Thatcherová. Ohromná oligarchie vznikla také jako vedlejší produkt západoevropské jinak demokratické společnosti, která začala po válce budovat nadnárodní před hloupými voliči utajenou a neodvolatelnou exekutivu (komisi) jako zárodek nového státu. I ta má v Bruselu svou školu po francouzském vzoru The College of Europe a tisíce nadací, které platí za to, aby ji ideologicky podporovaly.

Je ovšem velmi zvláštní, že vznikla i v prostředí svobodného trhu jako oligarchie vrcholových bankéřů. Někdo po úvěrové krizi v roce 2008 vymyslel vtip, že ještě nikdy v dějinách nebylo tak mnoho zaplaceno tak mnohými tak nemnohým. Astronomické odměny bankéřům, šéf anglické Barclays má právě dostat bonus ve výši 17, 9 milionů liber, geniálně nazývané kompenzací a zabezpečené neprůstřelnými smlouvami, až na malé výjimky, pokračovaly krize nekrize a teprve nyní se začínají akcionáři, alespoň v případech, kde došlo k poklesu zisku, bránit. Jak se mohlo stát, že je pro management hlasování akcionářů nezávazné? Jak se téhle oligarchii podařilo, aby získala takovou nezávislost na společnosti, kterou uvedla do krize? Odpověď není složitá. Oligarchie vznikají v utajení a všude tam, kde se malé skupině podaří, aby sama rozhodovala o svých pravidlech, ať už se jedná o parlament, bankéře nebo Evropskou komisi.

LN, 8.5.2012