Podle drápu poznáš lva (či snad to byl orel?) praví jakési latinské přísloví. V originále si na něj bohužel nevzpomenu, takže vzdělaností klasickou se neblýsknu, ale snad mi čtenář přičte k dobru, že jsem si na něj vůbec vzpomenul. Podle drápu poznáš lva a českého politika zas dle jazyka, který by mohl být i zdrojem zábavy (chci usilovat o to, aby každý student mluvil třema jazykama), kdyby se nejednalo o lidi organizující naše bytí. Ba, případně i nebytí, že? Musím u této příležitosti vzpomenout, zajisté, i našich novinářů. Z dětství mi v paměti utkvěla návštěva Brazilce Jorge Amada (+ Marie Majerové a Adolfa Hoffmeistra) v naší školičce, někdy roku 1950. Kteří nás přesvědčovali o našem šťastném dětství pod vedením KSČ. Ten pán napsal knihu: Svoboda chodí v rudém šatě. Po mnoha letech (s vědomím dětství i mládí komunisty ukradeného) mne to vedlo k tomu, že jsem své knížce dal název Svoboda nechodí v rudém šatě. (Ta v šatě rudém snad pro pana Amada, paní Majerovou a jiné toho vrhu.) Chytrý český novinář knížku recensující pak objevil, že název jsem odvodil z titulu holandského spisovatele.

Vraťme se však do hájů našich politiků. Z uvedeného plyne, že pan Čunek mezi naši politickou elitu nezapadá. Neb nehemží se to u něj „střednědobými horizonty“, „navyšováním“, „směřováním“ a dokonce ani nebývá čímsi „osloven“. Z čehož pak mu vyplývají neustálé potíže.

Dopustil se výroku, kterým byl pobouřen dokonce komunista Dolejš, ale nebylo jím pobouřeno 98% diváků sledujících shodnou TV debatu mezi soudruhem a panem. Z čehož vyplývá, že v pevné jednotě matičky strany a lidu existuje jakási mezera. V anketě se neobrazilo ani těch 12 procent, získaných našimi bolševiky ve volbách roku 2006.

Neb zajisté platí, že zdraví mají se starat o nezdravé, silní o slabé, dokonce je i na chytrých, aby se postarali o hloupé, až úplně blbé. To přijímáme za své. Těžko se však smiřovat s tím, že pilní mají se starat o líné. Těžko souhlasit s pečlivě vypilovaným systémem, kruťasem Čunkem zle narušeným, považujícím lenost a neodpovědnost za vlastní existenci za boží dar.

Systém insistující na tom, jaký název, ba jakých slov používat, který nás vede k společenskému okultismu plným nejrůznějších tabu. Pan Čunek na tabu (viz jeho akce jako starosty Vsetína) zřejmě neuvěřil, neb věří na úplně jiné věci. A dopustil se zločinu řešení, namísto oblíbeného nekonkretního lkání. Navíc dal těm nebohým šanci ku změně osudu.

Svým momentálně napadaným výrokem pak zločinu ještě těžšího, poukázal na ony zastánce všeobecné spravedlnosti, jež nikdy žádné řešení nenabídli, natož aby je provedli, ale nejen květnatě, ale vždy silácky, se o problému rádi rozhovoří. (Maně a nutně člověka napadne, jak národní je postava Kecala, který vždy má po ruce nějakou tu dívku, která má dukáty, nemluvě o almaře od táty.) Připomeňme zde pana Václava Havla, který zle vyčinil ústeckým do rasistů, ale k sobě na Ořechovku si rodinu Červeňákovu nenastěhoval, aby názorně předvedl, jak takové soužití má býti.

Dovolte pamětníku vzpomenout i jiné události. Právě tomu bude v květnu padesát let. Komunistický zákon zamezující migraci tehdy (1957) ještě neplatil. Došlo už sice na kulaky i živnostníky, ale cikáni ještě žili po svém a za své. Ústřední vojenské nemocnici se tehdy ukázala potřeba nového pocínování kuchyňských kotlů. A on nebyl žádný podnik národní, ba ani družstevní, schopný tu práci odvést. Nebylo to v plánu. Chybička se vloudila. Nakonec se řešení nalezlo. K mimořádnému vojenskému cvičení byla povolána rodina Lakatošů. Utábořili se i se svými vozy a koníky na dvoře ÚVN. Někteří se dali do cínování, celá populace prošla navíc důkladnou lékařskou prohlídkou. Když necínovali, po večerech, hráli na housle a jiné nástroje. Nebyli nikomu na obtíž.Byl teplý červen a červenec L.P. 1957.

Napadá mne, L.P. 2007, jestli některý z potomků Lakatošů onoho léta ještě i letos umí cínovat, případně hrát na housle či cimbál. Po půlstoletí péče vedené vědeckým světovým názorem, doplněným politickým okultismem polistopadovým, asi sotva.